"It´s not the power of the curse, it´s the power you give the curse."

Plynutí času

Brněnské veselohry

21. dubna 2013 v 18:37 | Kate
Až je to neuvěřitelné, kolik lidí opustilo svou noru, aby si konečně užilo trochu toho slunečního svitu. Jsem ráda, optimismus mě zatím neopustil, ikdyž s blížícím se zkouškovým se začne lámat chleba. Jsou však chvíle, které ten můj malý svět tvoří do hezké podoby. Po večerech se vzděláváme po chemicku a někdy i kulturně, když je čas. S opožděně příchozím jarem se snažím dělat něco se svým ochablým svalstem a ono je to pak všechno nějak lepší. Asi jsem si oblíbila Brno, všechno tak nějak rychle utíká a červen se blíží, konečně.

Letošní první večeře na střeše s mou milou.

Vila Tugendhat

Mé nové oblíbené místo - funkcionalistická kavárna ERA v Černých Polích

První brněnský podzim

7. listopadu 2012 v 17:23 | Kate
Své studijní zázemí jsem s počátkem školního roku přemístila do Brna. Tolik jsem se těšila na tu změnu. A stručně řečeno jsem za to moc ráda. Popravdě každý začátek zimy je dost pochmurný, ale celý letošní podzim mi takový nepřišel. Diář povinnostmi i volnočasovými aktivitami přeplněný, to je tak, když se člověk "aklimatizuje" v novém městě. O tom, jak podzim činil Brno ještě kouzelnějším, se můžete přesvědčit na fotografiích.


Procházka do Masarykovy čtverti známé prvorepublikovými funkcionalistickými vilami

"...a pohádky je konec"

31. května 2012 v 22:31 | Kate
Vypadá to, že střední školu mám zdárně za sebou. Nekonečným osmi létům odzvonilo, vize a plány jsou a samozřejmě notná dávka strachu, že to nevyjde. Taktéž těšení se je zcela na místě.
Zatímco blog byl kdesi v pozadí a možná někoho napadla myšlenka, že ho tak trochu zanedbávám kvůli školy, bylo to však jinak. Předmaturitní čas přinesl taky spoustu příležitostí na odreagování a odsouvání povinností na co nejvzdálenější termín, jak to mnozí znají. Volnočasových aktivit s "letním jarem" přibývalo, ale až během těch pomaturitních se člověku dýchá lépe. Důležité bylo, abych zůstala v pohodě a to se myslím samozřejmě s přispěním okolí, přátel a rodiny, jež tvořili ono potřebné zázemí, podařilo. Občas jsem trochu "zahálela" a vyrazila na vzduch na kole, autem či vlakem, uvítala pivní pozvání na vyprahlé zahrádce a prožila tak. dá se říct, skvělé jaro. Teď nastává zcela jiný, téměř čtyřměsíční režim, kdy si každou volnou chvíli budu muset zaplnit po svém a abych pravdu řekla, zas tak jednoduché to není, pokud to člověk nechce jen prospat, propít a tak dále. Jak už to u mě většinou bývá, něco se už samozřejmě rýsuje a promarněné volno to určitě nebude.


Z prodlouženého pražského březnového víkendu u tety, bratrance a kamarádky. Objevování nejen klasických a tolikrát prochozených klasických památek. Tentokrát spíše Dox, Břevnovský klášter, Žižkov a noční toulky.


Velikonoční akce - ČD net za dvě stovky po celé republice - proč toho nevyužít. Pár milých osob a směr Karlštejn a okruh kolem Malé a Velké Ameriky a Alkazaru.

Závěr na úvod

1. ledna 2012 v 14:57 | Kate
I ve městě se dá útéct před klasickým prosincovým shonem, do kerého jsme vtahováni okolím. O tomhle jsem se přesvědčila týden před Vánocemi, kterak jsme s K. nasedli do auta a vydali se prozkoumat vánoční Olomouc. Kamarádka nás srdečně přivítala, ubytovala u sebe na kolejích a vzápětí jsme už upíjeli punč na Horním náměstí. O takových trzích si může daleko větší Ostrava nechat jen zdát. Přece jen pár stánků (kde nemají ani čokoládový trdelník, ale pouze jen chabé ostatní příchutě) a k tomu cimbálovka z repráků, která se mísí s diskotékovými hity z uměle vytvořeného kluziště na tomtéž náměstí, nezní zrovna moc lákavě.
Punč nás však nezasytil, k našemu zklámání ani minimálně dvacet restaurátorských zařízení slibující vydatné české pochoutky neb vánoční večírky byly v plném proudu, to jest bez rezervace do hospody nelez. Zachránila to kulinářská pochoutka - kebab z fastfoodu a námi uvařené špagety na kolejích. Další den jsme byli moudřejší a zabookovali si místo v Hanácké, prošli maloměsto skrz na skrz.

Posunu o pár dní dál na den předštědrovečerní. Teprv ten den se mi ulevilo, když mi komisař oznamoval, že můj první pokus stačí k tomu, abych si mohla zažádat o řidičák. Autoškola mi nešla moc zrovna po chuti, autoškoláci jsou beztak bez výjimky divní, chodí pozdě, jsou divní a mají divné kecy. Bylo však třeba to rozebrat s přáteli, jako vždy, u cukroví a u filmu. V pořadí několikáté promítání jsme nezasvětili novému filmu, ale Občanu Havlovi a Koljovi. Potlačili únavu a vytvořili hezký komorní večer.
Následovali svátky obžérství, povánoční pokusy zdolat převis na umělé stěně, jediný výlet do hor a to je vše. Přestože jsem byla v péči milého, bacil vzal za své a já se na ráno Silvestra odporoučela z chaty z Jeseníků domů do peřin. Pravdou je, že letošní společnost by večer nijak nezachránila, neboť krom tří jedinců se ze zbytku vyklubali ti, u kterých jsem tušila, že s nimi nechci mít dlouho, dlouho nic společného. Tak tedy kráčím do nového roku s hektolitry čaje a zítřejším výletem za paní MuDr.

Pěkný rok přeji


Nesněží.

11. prosince 2011 v 20:36 | Kate

19.11. byl den, kdy jsem naposledy zavítala do hor a cítím se trochu nesvá, neboť tahle městská šeď a vše s ní spojené mě ani trochu netěší, radši se na ten smog dívám shora z hřebene Jeseníků, kde nemusím polykat popelavý prach. Na druhou stranu jsou chvíle, kdy si člověk tohle ani neuvědomí, chodí do školy, ze školy, funguje doma, snaží se něco dělat do školy a na poslední chvíli mění maturitní předmět. Snad ta matematika a chemie nebude tak zlá, říkám si. Teď, už ostužkovaná, jsem svůj status maturanta zpečetila odevzdáním maturitní přihlášky. Buďte na mě hodní, prosím, a schválně mi tam nepodstrčte kombinatoriku a pravděpodobnost, jinak má pravděpodobná úspešnost je celkem jasná...
Ale to je ještě čas. Je čas punče na náměstí (pro mě spíše čas trdelníků) a tmy ve čtyři odpoledne. Taktéž čas zanedbávání blogu, přiznávám a neslibuji.
Woodymu se povedla Půlnoc v Paříži, to já prvně myslela, že ty jeho evropské filmařiny nedosahují kvalit Manhattanu, ale éra v jazzu v té kýčovité metropoli, kterou jsem nikdy netoužila navštívit, by i za zkoušku stála. Na večírku se Ztracenou generací, proč ne.

Zkrátka a dobře.

6. listopadu 2011 v 20:27 | Kate
Každý podzim je hektický a nabere rychlý spád. Podivné nálady často klepou na dveře, už jen z toho důvodu, že je podzim, ale je třeba neotvírat jim. Ne vždycky se to podaří a pro zázemí to občas může být hra o pevnější nervy.
Dalším typickým znakem tohoto ponurého období je bezesporu únava. Přepadne kdekoliv, kdykoliv a to i po poctivém spánku. Je to předem prohraný boj.
Jenže ono pak vysvitne sluníčko, listy se obarví a člověk je rázem venku. V horách, na kole nebo jen pár minut od bydliště v lese, na koncertě Tatabojs, v náruči milé osoby. Vypovídá se, jak ta autoškola leze pěkně na nervy, když do vás hučí učitel, že stále neděláte vše potřebné, jak jsou pěkně otravní s tou blížící se maturitou. Hromadící se kupy vypracovaných otázek, přečtených knih - v lepším případě, ale spíše hromady papírů, které na tebe křičí, že právě jejich obsah se máš naučit, kupky zaprášených a nepřečtených knížek. Parádní ostravský vzduch, filtry za miliardu a co teprv Bohumín, astma doslova na každém rohu, sejdeme se na plicním ráj na zemi.
Opět je tu ta chuť sbalit se, už se opakuji po sté. Ale stejně neudělám to v následujích pár měsících. Nechám se totiž zase rozčílit výběrem vysoké školy. Cesty pravděpodobně vedou do Brna (ty skryté naděje a sny), ale kam tam?
Zatím spíš plánuji výlety po stopách Aloise Nebela do Slezského Semmeringu (okouzlena filmem), až vločky vytvoří sněhovou peřinu a kontrast železnice, bílých hor a příběhy každoročně mrznoucích výpravčí si mě budou volat.
Učit se trpělivosti je věčný úděl.

Melancholické záblesky babího léta

19. září 2011 v 19:45 | Kate
Stále se rozplývat nad babím létem a hlavu mít ještě na prázdninách. Přesně tohle se teď týká mě. Po týdenních říčních událostech, jsem se opět po roce přesunula do Dolomit, ikdyž ne jako loni jsme mohli okusit zdolávání větších vrcholů či obtížnějších ferratových tras, přišlo mi to místo stejně fascinující, neboť takhle to mám s horami vždycky. Svaly chtěly ale odpočinek, proto místo abychom jeli zpět domů, zamířili jsme na pár dní si osolit život do městečka Rovinj na Istrii. Neomrzelo mě jezdit s rodinou a známými na dovolenou, leč na nervách se to občas projeví, ale prostředí může ono napětí často zahnat. Ale kdoví, jak dlouho mi tenhle názor vydrží.
K mému štěstí (nebo smůle) mi zbýval ještě poslední týden prázdnin, který jsem za každou cenu nechtěla strávit v Ostravě. Sbalila jsem se, nakoupila jídlo a nasedla na vlak. Lidé si rádi povídají, dávají po půlce, takže ikdyž člověk jede sám, nenudí se. V Bruntále jsem K. musela vysvětlovat, proč jdu cítit pálenkou a pak jsme si jeli koupit piva, abychom na té Slezské Hartě netrpěli žízní.
Byl to týden, kdy jsem se věnovala manuální práci, tudíž mi všechno trvalo asi tak třicetkrát déle. Přes nedostatek mužských posil, bylo třeba zapřáhnout do bourání tábora veškeré ženské osazenstvo a ve volných chvílích se věnovat jachtingu, grilování a rozjímání na tom kouzelném a tichém místě vzdáleném pár kilometrů od civilizace, avšak jí netknuté.
Před bouří se plachtí nejlépe, zvlášť když nikdo nebere ohled na přelévající se vodu přes příď i bok a hraje se na kytaru a zpívá a to se i taková Slezská Harta promění v rozbouřené moře a vy nejste daleko od pravdy, když si myslíte, že ta holandská plechová loď se taky může někdy cvaknout.
Ale i poslední srpnové dny strávené v Ostravě měly něco do sebe. Nelenili jsme, vařili jsme, tentokrát po mexicku a stejně chutně jako předtím po japonsku a řecku a úplně poslední večer zhlédli v malokině Melancholii a nechali si zalepit pusu a zapomněli dýchat.
A začali nás strašit jako každé maturanty, ale musí přeci vědět, že to babí léto je tuze krásné a my výletnickou náturu máme. Nejen každou neděli si užívám. Stále si s kolem rozumíme, řítíme se na něm k vile Tmavomodrého světa zásadně ne po cyklostezkách, po svých se vydáváme na pochůzky do pivovarů na jedno pšeničné či stále nedáváme čokoládové zmrzlině sbohem (a i se trochu vzděláváme dobrovolně, třebas na astronické přednášce pana Grygara). Nejsou to až takové vyprahlé a sluncem zalité procházky jako tenkrát v Brně, ale... nevím, jak to dokončit. Já zas beztak opět propadnu do té melancholie.

Tempo

26. června 2011 v 20:20 | Kate

Jsme nezastavitelní, časově nároční, neustále se za něčím ženeme. Spousta věcí nám utíká skrz prsty, ale my si toho ani nevšimneme. Chci se více zastavovat.
Zjistila jsem, že školní shony ještě všechno více urychlují, ale naštěstí mnohé večery jdou proti nim jako například jeden za deště u kamaráda matematiky, byť jsme rozebírali školu, mělo to úplně jiný ráz než školní výuka taková. A teď už školní shony na malý čas skončily, ale vůbec nic se nezastavilo, ba ani nepřibrzdilo.
Po koupi narozeninového dárku pro kamaráda, jsme se opravdu přesvědčili, že dnes už můžete litr vody uvařit za minut za normálního tlaku. Všechno je to rychlejší, než bývalo a bude ještě rychlejší, než je tomu dnes. Upřímně, mě to občas děsí a nestačí mi nespat, abych stihla tolik věcí, a navíc mé tělo si mnohdy vyžaduje spánek medvěda.
S tím souvisí má právě rozečtená kniha Born to run - Zrozeni k běhu (ano, na knížky si téměř vždy udělám čas, má slabost, věčná touha):
"... nikdy nezapomenu na jednu vedlejší scénu, kdy Garp vyběhl uprostřed pracovního dne ze dvěří, aby se pět mil proběhl. Na tomto pocitu je něco dokonale univerzálního a člověk musí obdivovat způsob, jímž běhání spojuje naše dva nezákladnější podněty: strach a radost. Utíkáme, když máme strach, utíkáme, když jsme nadšení, utíkáme před problémy a běháme pro radost."
(autor se v knize odkazuje na mou oblíbenou knihu Svět podle Garpa)
Jsem věčný zapisovatel kousků pravd, tedy spíše citátů, úryvků, vět, které člověk prohodí jen tak mimo řečí, ale mně se vryjou do paměti; tedy ne absolutních pravd, ta podle Čapka a nejen jeho a ostatních pragmatiků, neexistuje.
Nevím, kam těmito řádky mířím, ba ani nevím, kam mířím já. Znáte přeci tu nevyzpytatelnost přesných plánů a nalinkovaného diáře. Ale rozhodně se nesnažím kráčet doprázdna. Těším se na všechny ty malé věci způsobující velkou radost.
Jsou to moc hezké chvíle.

www.matyasfoto.cz

Fit

18. května 2011 v 22:41 | Kate

Opět jsem se po pár týdnech, zčistajasna objevila v prostorách fitcentra. Abych pravdu řekla, nejsem zrovna velkou fanynkou těchto zařízení, ale v případě nekonečné zimy či špatného počasí pokud člověk nechce splynout s gaučem, si říkám proč ne...
Většinu odradí činnosti samotné, byť je z čeho vybírat, ale mě zarazí do gauče cena zrovna, když se z něj snažím vstanout. Tentokrát mě do propoceného prostředí, zatnutých zubů a řvoucích svalnatých cvičitelek přinesla náhoda, ne vůle sama. Mamka totiž měla v nově oteřeném fitcentru rezervovanou lekci na běžících pásech, ale nemohla se uvolnit z práce, tudíž jsem si řekla, proč toho nevyužít, zkusit zase nějakou novou fitness činnost a probudit pár dávno zapomenutých polomrtvých svalů.
Při vstupu se mě hned ochotně ujaly mamčiné kamarádky a pro potěšení nás všech přítomných nás čekala lekce zdarma.
Během prvních tří minut, kdy jsem se seznamovala s oným přístrojem, za mnou pohotově přiletěla cvičitelka se slovy:"Ty jsi hubená, dej si to výš, víc do kopce a VĚTŠÍ ZÁTĚŽ". A už to začlo. Běžíte, zpočátku tak normálně na zahřátí a pak na pokyn zátěž zvyšujete, pomalu pociťujete stehna, lýtka. Funíte, sotva dýcháte a enrgická cvičitelka pořád něco pokřikuje ve stylu "jak jsme strašně dobré, ale máme přidat a pořádně se do toho zapřít". Občas se tempo mění, či styl chůze/běhu, občas se také mění povzbuzující řeči cvičitelky (ale úsměv ji stále nemizí, zato nám ostatní pomalu ano), více jak půlhodinový běh proložený i otázkami typu "co si dáme dnes na večeři".
Po běžecké více jak půlhodince sestupujeme s pásu a do rukou si bereme asi pětikilové tyče, pomocí kterých posilujeme záda, ruce, nohy, všechno... Odkládáme tyče a leháme si na podložku, kde nás nečeká odpočinek, nýbrž objevování zakrnělých svalů břišních a to s pořádnou intenzitou. Po závěrečném protažení si všichni zatleskáme, cvičitelka nám poděkuje a láká nás na příští lekci:"Dneska jsem vás šetřila, ale příště dáme pořádnou spalovačku!". Většina nás opouští fitcentrum s úsměvem a s těšením se na večeři, někdo s obavy, zdali se následující tři dny doplazí do práce.
Já osobně můžu tady tuhle činnost při pochmurném počasí nebo pro ty, kterým vyhovuje, když nad nimi někdo stojí a hecuje je, neboť by se sami k tomu nedonutili. Rozhodně mi to přijde méně otročtější než spinning, kde člověk akorát spaluje cukry, tudíž je naprosto vyčerpán, není schopen po zbytek dne nic dělat a má velká stehna.
Mým oblíbeným projížďkám na kole se to sice nevyrovná, ale jako sportovní alternativa to určitě stojí za to (a bude víc, pokud za to nebudou chtít takovou pálku - platí obecně pro všechna fitcentra) a ten pocit, kdy zlenivělé tělo samo něco vykonalo a je stále schopno dojít pěknou procházkou domů, je na tom to nejlepší.

Osmý květen

8. května 2011 v 17:01 | Kate

Nebudu tvrdit, že usednutí k počítači a napsání alespoň pár slov zde nepřišlo bez vnitřního donucení. Něco mi stále říká, že psaní blogových zápisků nemám zanechat, na druhou stranu mi dělá stále větší problém sdělit internetovému světu pouze zlomek z mého bdění a snění tak, aby to bylo alespoň trochu zajímavé a já se necítila "odhalena".
Protože střepy křehkého nitra by se těžko lepily do původního stavu.
S letošními rozmanitými a rozvernými jarními dny si připadám tak lehce omámená. V tichosti ale za zvuků ptáků, ulice, lidí i rostlin mě baví potulovat se a rozjímat. Každopádně takovéto jaro dokáže taky snadno zamávat s osobností samou, kdy doufám, ať veselí, ke kterému se hledám cestu (ba někdy přijde i samo), mě neopustí jen tak. Je tolik věcí, ze kterých mám radost, ale strach z pitomé pomíjivosti mi občas přetáhne přes oči pěknou šeď.
Jaké štěstí, že jistí lide jsou, prostě existují... Mají totiž blahodárné účinky na mou duši.
S čím si zaručeně spojuji tohle jaro je kniha od Virginie Woolfové Paní Dalloway.
A taky se mi zalíbil film Woodyho Allena Hana a její sestry.
Přála bych si kameru a natáčet cyklusy reportážně-dokumentárních krátkých filmů.

Když překročím ke konkrétnímu dění, musím uznat, že mé víkendy nepřestaly být méně nabité, pokud nepočítám mé nekonečné boje s angínami v zimě. Prach na kolo téměř nemá šanci usednout - projet křížem krážem Moravskoslezský kraj s milou osobou; prochodit zas kus rakouské pevniny během Velikonoc se taktéž podařilo; během slunného počasí jsem si jako každé jaro či léto oblíbila sezení na terase u piva, ale musím přiznat více hodovacích setkání by to chtělo v tak akorát počtu. Školní patálie mě letos opravdu nebaví, odpočítávám dny, krátím si povinnosti jak to jde, ale jistý strašák v mé hlavě mi zatím nikdy nedovolil překročit mnou stanovenou hranici.
Chybí mi víc nezávazného toulání, které je ne vždy za vhodno uskutečnit. To lákadlo těch dalekých cest. Přebývá a narůstá.


Nejsem autorkou této fotky. Mé boty v podání mého kamaráda, jehož fotografické záznamy můžete naleznout zde: www.matyasfoto.cz

Tečka, ne poslední

30. prosince 2010 v 8:51 | Kate
Po období podzimních plýskanic se s radostí zahrabávám do kup sněhových vloček, přemítám nebo spím jako medvěd. A očekávám brzké návraty ke zběsilému ťukání do klávesnice. :)

(A děkuji moc za komentáře i po mé dlouhodobé absenci).

Á tak dá se

29. září 2010 v 16:09 | Kate
sk
Těším se a těžím z maličkostí. Když mi někdo pochválí fotky, objeví se více zájemců, kteří chtějí doporučit film, naleznu člověka s podobným hudebním vkusem, se otočí pohledný muž na ulici, vařím s N. a P. čínské nudle v jednu ráno, to má ve škole spád a jsou hodiny, kdy si nepřipadám ztracena, mi mamka uvaří dobré jídlo, když si uvařím sama dobré jídlo a nikdo se neotráví. Když objevím nové a nové hudební skvosty, byť tuhle činnost provádím každý týden. Když mám prožitek z filmu á la jsem zaražená v židli. Když mě někdo dokáže rozesmát v nejméně očekávané situaci.
V srpnu bývá léto krásné, nejednou jsem se o tom přesvědčila.
Je něco dechberoucího jet v září do Skotska a nechat s eprostě jen tak uchvátit. Edinburgh je nejsympatičtější město.
Hledám mále světlé chvilky podzimu (existují!) a plánuju a čekám až pomine. :)
Budu opět sepisovat. Někdy.

(nejúžasnějí 9min. písnička; Delphic - Acolyte)

Oklepávání sopečného prachu

8. června 2010 v 10:13 | Kate
jj

Proč zpomalovat a podřídit se únavnému tempu, které se nám nepovedené jaro snaží vnutit? Zaseknout se a jen tak kolísat jako sopečný prach nad naší zemí? Vděčím pár napřáhnutým rukám, které mě neustále vrací na oběžnou dráhu, a zároveň neuzavírám mysl a krušné chvíle zastíní divadlo, divoká řeka, nové tváře, opět divadlo, ples v post-plesové sezóně, hory, hory, hory, kolo, kulinářský um, pivo na terase, tolik krásné nově objevené hudby,… společnost tvořící jiskru v oko a nemizící úsměv. Když opravdu chcete, pohonný motor s trpělivostí naleznete, oprášíte ho a nemusíte psát sáhodlouhé eseje o tom, jaké zakřivení má vaše horská dráha v daný moment. Časem něco vysypu z rukávu, brzy.


http://www.matyasfoto.cz/

"Hádej, kdo přijede k sousedům"

12. dubna 2010 v 22:59 | Kate
muse

Jaro se dá přivítat různými způsoby. Jedním z prvních kroků na konečně suchou cestu a počáteční zeleně se tvářící trávník vedl skrz filmovou podívanou. Sešli jsme se a navzájem si málem utírali slzy smíchu při sledování filmu Černá kočka, bílý kocour. Další památné chvíle se uskutečnily na Zelený čtvrtek, kdy jedna z mých alkoholem nezkažených kamarádek se rozhodla oslavit své osmnáctiny. Dodržely jsme zásadu - žádný alkohol na její oslavě a tím se aspoň pojistily, že si ji opravdu budeme celou pamatovat. Po našem příchodu první co jsme spatřily byla P. (na její vkus příliš rychlým tempem) pobíhající po kuchyni a do toho v pravidelných intervalech vykřikující části vět o tom, kolik toho ještě nestihla připravit. A proto využila naší přítomnosti a rychle nás zasvětila do jejího kulinářského světa. Skončilo to téměř kuchyní v troskách, s téměř zničeným stolem, nakopnutou troubou (když P. rupnou nervy) a zachráněným pokrmem prapodivného vzhledu, ale o to lepší chuti. Ještě než dorazili ostatní, minimálně třetina jídla se rozprostíral už v naších žaludcích.
S menším zpožděním dorazily také T. a V., jedna se zlomenou rukou, druhá s nohou a navzájem nás poučily o různých omezeních a taktéž si zanadávaly, jaké to mají štěstí, se takhle před maturitou dodělat. Soucitně jsme přihlížely jejich debatě a snažily se z toho vytěžit, co nejvíc komediálních prvků, aby večer hezky plynul do časného rána.
V neděli velikonoční jsem využila přespříliš slunečného počasí a chutě na ne-společnost, poprvé za letošní rok vytáhla kolo a s mapou vyrazila důkladněji prozkoumat naší aglomeraci. S neskutečnou bolestí zad, kolen a všeho jsem dosáhla po tom sebedestruktvím odpoledni zároveň pocitů velmi oduševnělých, kterých v zimě lze dosáhnout snad jen při sjíždění sněhové pokrývky.
Avšak velikonoční pondělí se neneslo v duchu vodou smáčených příslušnic ženského pohlaví, nýbrž do úzkého styku s vodou přišli i ti, co vytáhli paty z domu, akorát s tím rozdílem, že slečny dostaly jako bonus pěknou dávku střiku té nejlacinější voňavky a nějaké to šlehnutí. Né že bych byla velkým fanouškem této bezduché tradice, ale aspoň jsem se pobavila při pohledu na přiopilé kamarády, kteří si to mašírovali od slečny ke slečně až dosáhli určité otravy alkoholem.
Těmito různými způsoby startující časy jarní, byť v posledních dnech poněkud poznamenány aprílovým počasím, začínám zušlechťovat do své paměti pokud možno co největší příliv pozitivních událostí, kterých se množí jako žížaly po dešti.

Světlý záblesk

18. března 2010 v 16:47 | Kate
(Animal Collective; My Girls)

Připadám si jako medvědem proti své vůli alespoň co se posledních tří týdnů týče. Daří se mi usínat téměř ve všech předmětech, což se mi vždycky dařilo držet na uzdě a pokud k této činnosti nedojde, tak sedím nepřítomně a fakt se snažím. V noci na chvíli ožívám a pak vyčerpáním usnu, abych se probudila a ráno s radostí spatřila tu novou vrstvu sněhu a takhle hezky po ránu si zanadávala. Po včerejším útěku z jazykovky kvůli deprivaci mluvící s milou T., večerní procházkou po našem bulváru jen se svým já a následným dnešním probuzením jsem správně vyčkávala změnu a po příchodu ze školy mě přepadla minimální dávka energie, kterou člověk potřebuje k úsměvu a těšení se. Po pro mě definitivním ukončením zimy v podobě Poklesového plesu na čas pravidelným nočním příchodům domů odzvonilo a najíždí se na zcela jiný jarní režim a k tomu patřičné aktivity. Jarní kvítí třes se. Odhazuji všechny chmury šedivé.
sweden

Štrúdl po plese

6. února 2010 v 15:52 | Kate
(Evil Woman; Electric Light Orchestra; dokonalá záležitost)

Po příliš tenkém ledu by se chodit nemělo. Ale ono to asi jinak v poslední době nejde, když se venku střídá obleva s dny sibiřskými. Nějak si na ten klouzavý způsob navyknete, sem tam spadnete a nabijete si pusu, ale pořád jdete dál.
Když se ale dobře sejdou hvězdy a vy to nečekáte, sejde se pár ryze hlavu čistících víkendů a za tuze mrazivých nocí se peníze utrácí jednodušeji… Vymýtit ze sebe žal je holt drahá záležitost, ale na druhou stranu to může přinést své plody v podobě krásných protančených a hlavně vtipných večerů či spíše nocí. Baví mě to. To je ten hříšný středoškolský ročník, o kterém nám tenkrát starší studenti vyprávěli.
V momentě, kdy jste přesvědčeni, že školní ples, na který se chystáte jít, strávíte poklidným způsobem, neboť vtipných sešlostí se za poslední dva měsíce trochu nasbíralo, tak tohle přesvědčení nikdy nevypusťte z pusy před vaše drahé přátelé, kteří mají pro vás samozřejmě pochopení. Vysmějí se vám do očí a přesvědčí vás o opaku.
I zdařile ukončené pololetí se přece musí trošku oslavit a zrovna tento ples se nabízel jako ta nejvhodnější možnost. Následující dopoledne se už ale směřuje úplně jinam, krom povinného prodiskutování předešlé noci, a to na směr Valmez a blízké okolí do jedné zapadlé, myslivecké chaty, kudy nevede prošlapaná cesta, ale tradiční metrové závěje.
Hodný strýček nám sedmi hladovkyním navařil přímo labužnický guláš, téměř nás dopravil na místo a dal podrobné instrukce k tomu, aby chata nevyhořela a nezůstaly jen trosky. My šikovné to ženy jsme v pravidelných intervalech chodily sekat dřevo, tedy spíše jen ty, které se sekyrou nemají takové zkušenosti typu jizvy po těle, zbytek se pečlivě staral o nikdy nezhasínající krb a všechny dohromady tvořily nikdy neutuchající zábavu. Avšak naše dobíjení tělesných baterek zachycují nejlépe fotky a zatím neúplně prázdná paměť.:)
Někteří jezdí v kufru

Osmnáct

20. ledna 2010 v 16:43 | Kate
I na mě dopadl ten nemilý stín dospělosti, který jsem tak či tak musela přivítat, kvůli kterému jsem truchlila aspoň měsíc, neboť mi to každý připomínal, o jak významnou událost se jedná. Opravdu? Pár pozitivních věcí to má, a to třeba oslavy s tím spjaté.
Byla jsem tolik překvapena, kolik lidí od pátečního rána mě zahlcovalo gratulacemi, ať už to byly srdceryvné projevy či letmá prohození mezi řečí, měla jsem nesmírnou radost. Doma v kruhu rodinném se převážně přejídalo, neboť když na stole máte řízek a bramborový salát a samozřejmě dort, tak to ani jinak nejde. Sem tam se dojmete nad historkami z dětství, které především mamka sype z rukávu a přitom utírá slzu, a když se večer chýlí ke konci, překvapí vás na skypu předrahá kamarádka, která si na rok žije ryze americký život, konkrétně wisconsinský, jejíž hlas a obličej jste nespatřili půl roku. To je teprve dárek v podobě hlasitého rozhovoru, řádně dlouhého a plného smíchu. Usínáte s rozradostněnou náladou a vyhlídky na následující den jsou více než jasné - koupě prvního legálního piva.
Poprvé po mně chtěli občanku a to právě při této koupi a zároveň to nastartovalo bujarou oslavu. Asi třicet či čtyřicet známých se ukázalo, aby mi potřáslo rukou, v což jsem ani nedoufala, že jich tolik dorazí, proto nálada parádní a počet lidí zvoucí mě na panák se slovy:"Osmnáct - to se přece musí pořádně zapít, to by jinak nebylo ono" pomalu vzrůstal. Naštěstí můj žaludek má kuráž a vše bez problému zvládl, jen hlava trošku ráno naříkala, a paměť si znamenitě uchovala celý průběh oslavy, jen něco málo zpřeházela a trošku rozmazala, ale hlavně ponechala ty chvilky veselé, kterým se pak smějete v hodinách a narušujete autoritu profesorů. Ale v úterý už zase jako hodná holka a pečlivá studentka, nedospělá jako před týdnem…:)

Rok na houpačce

3. ledna 2010 v 18:00 | Kate

Ano, rok 2009 byl neméně chaotický, prapodivný a pestrý jako mnou zatím prožité roky.
Stále školou povinná jsem si nejen na lyžáku užívala styk se sjezdovkou, ale pak se spíše kutálela v prašanu v Tatrách se svými milými spoluobčany. Tam jsem také zjistila, že Big Lebowski je týpek, přestože je to nejlínější člověk pod sluncem. A vlastně celou zimu zasvětila bratrům Coenovým, protože když vás přepadne nemoc, jejich černý humor napomáhá léčbě.
Byla jsem si taky zasnowboardovat v Alpách, kde jsem si spálila obličej do takového odstínu červené, že jsem se bála mezi lidi. O pár dnů později jsem putovala do Jaroměře na velkolepou akci Obrok, abych se pobavila s lidma ze všech koutů republiky a tajně se v noci plížila v chodbách pevnosti.
Měla jsem taktéž radost, když se A. uráčila opět aspoň na chvíli přijet z Prahy.
Konečně jsem strávila Velikonoce vskutku náramně s kamarádkou v Rakousku, shlížela s radostí ze skal a pak si pod nimi ustlala a vyhřívala se několik hodin na louce a bylo mi jedno, že mě ráno násilím vytáhli ze stanu a polili vodou a nejlacinějším parfémem.
Chodila jsem na plesy přestože taneční byly tenkrát ještě přede mnou. Občasné večírky ty já tuze ráda i alkoholické opojení se příležitostně promíjí a delirické stavy jsou často fajn.
Ale poslušně jsem se učila a chodila do divadla třeba na skvostné Orwellovo 1984 či Divokou kachnu. Ani předraženému kinu jsem neodolala, respektive Gran Torinu nebo Hanebným panchartům, zbytek jsem z nedostatku financí radši pirátsky stáhla a po shlédnutí Nouzového východu jsem manželství zahrabala daleko do hlavy jakožto jednu z možných nočních můr. Na druhou stranu Bonnie a Clyde mi ukázali, že láska kvete i mezi kriminálníky, kteří mají revoluční sklony.
Brečela jsem s přáteli ve stanu vztekem a smíchy zároveň a s nimi poštvala proti sobě nějaké Poláky, když jsme se v ranních hodinách vraceli s úsměvem na rtech do stanu té chladné červnové noci.
Propadla jsem seriálu HIMYM a Gossip Girl, ale ani trošku se za to nestydím, protože nějakým způsobem tu hlavu prostě musíme čistit.
Přežila jsem autonehodu, načež jsem se rozhodla odkládat řidičák, jak jen budu moct.
Příležitostně jsem zdolala nějakou tu českou i zahraniční horu či skálu. S drahou Nicolle si naplánovala třítýdenní mezinárodní workcamp ve Francii, aby mě to obrnělo proti jazykovým bariérám a obohatilo o debaty a večírky s lidmi z různých luhů a hájů, zároveň to přineslo i pár neveselých stránek a pár přátelských odmlk, které novým rokem snad úspěšně zaháníme a snad vylepšujeme situaci do té míry, jak nejlépe umíme, přece jenom máme tak trochu přezážitkováno, tak by to byla škoda.
Dotkla jsem se Matterhornu, byť ani zdaleka ne vrcholu, ale koukat z nebeských výšin mi vždycky imponovalo.
Rozloučila jsem se na rok s naší drahou kamarádkou, která si jela žít americký život do Wisconsinu.
S kamarádkou plachtila za deště na velké plechové lodi a přežila a hlavně užila.
Léto uzavřela povedenou grilovačkou.
Byla jsem svědkem jak kamarádka omylem vší silou hodila šišku do cizího mercedesu, natož nás soused majitele pronásledoval a nadával přes celou vesnici. Taktéž jsem byla svědkem, kdy jedna kamarádka políbila šneka a druhou narvali do mrazáku.
Rozhodla jsem se v září konečně něco dělat se s vou malou znalostí anglického jazyka.
Byla jsem asi tak 5krát nemocná a moje imunita šla někde jinde než do kytek.
Objevila jsem asi polovinu ztraceného příbuzenstva kdesi v Čechách a pěkně si na to s nimi připila.
Byla jsem na Hukvaldském semináři, kde mě zarazila do židle přednáška o Kongu a nikdy jsem se necítila tak nevděčně, neboť se tu máme opravdu jako v bavlnce.
Zažila jsem plno veselých a neveselých hádek doma, s přáteli a pokusila jsem se to zahnat nejoblíbenějším sarkasmem Woodyho Allena.
Objevila několik skvostných kousků na hudebním poli jako třeba White Lies, Kasabian, Arcade Fire, a veřejně prohlašuji, že Gossip Girl má nejpestřejší soundtrack.
Protancovala jsem celý podzim díky tanečním.
Zamilovala jsem se do knih Irvingových, do Steinbeckového Na východ od ráje a propadla kouzlu Myrerova Posledního kabrioletu.
Poznala jsem tolik zajímavých lidí a zažila asi tak milion stopadesát záchvatů smíchu.
Ještě více jsem si oblíbila Vídeň.
Celý prosinec jsem prožila ve stylu rychle se vyléčit a pak slavit a završeno, podtrženo Silvestrem na chatě s úsměvem a bez novoročního předsevzetí.
A ani tenhle článek nemohl shrnout celý rok, všech 365 dnů a čtvrt a navíc citové záchvěvy a rozmanitosti zůstanou skryty.:)

Rychlovánoce

23. prosince 2009 v 23:47 | Kate
(Celtic Woman; Carol of the bells)

Jako lusknutím prstu především letošní prosinec utekl. Odmítala jsem přijímat všelijaké starosti, které se nahromadí díky dnešní podobě Vánoc a jako davová vlna pronikne téměř do všech domácností. Ráda dělám lidem dárky radost, ale to dění kolem toho úplně zastiňuje veškerou pointu tohoto svátku.
Je fajn si doma udělat pořádek, pokud při úklidu nepociťujete náznaky infarktu.
Je fajn napéct ty hromady lahodného cukroví, pokud tuhle činnost neděláte do nočních hodin a ráno se neženete do práce/školy.
Je fajn nakoupit dárky, pokud si během toho nakupování člověk uvědomí, že blízkou osobu by měla teoreticky potěšit každá blbost a připustit si, že na některé brzy zapomene (nakupování se o pár procent zrychlí).
Je fajn se sejít s rodinnými příslušníky, pokud u stolu málem neležíte jako leklá ryba vedle kapra.
Je fajn vymazat pár znaků davového šílenství a pár nesmyslů, které se na tuto událost lepí a vytěžit jen to schované kouzlo.
Celý prosinec jsem tedy nechala volný průchod večírkům, či menším sešlostem, pokud jsem teda nebyla nucena doma marodit, protože ta společenská jiskra ve mně ukrytá je a zbytek byl tak trochu níž. Vždyť ten prosinec k tomu sám vybízí a peníze se snadněji utrácí za drink než za dárky. Přestože hříchů by se našlo přespříliš, nic se nemá přehánět, ale půlnočnímu útěku z přeplněného klubu, za mrazivým podmínek, s lehce zamotaným jazykem, rychle do náruče nonstop Tesla jen tak si třeba zahrát floorball mezi regály, následně v mínus 15 stupních dělat andělíčky a prostě předejít na opravdu vysokou hranici spontánnosti… se prostě odolat nedalo. Hříchy se pak snadno zamaskují se smetákem v ruce a na navození nějaké té atmosféry zaručeně pomůže ryze babská sešlost s hromadou cukroví a Láskou nebeskou a doma se to krásně doladí a co nám všem zaručeně prospěje bude rodinný únik do hor den po Štědrém dnu.

Krásné svátky tedy:)

Sedmnáctý listopad

23. listopadu 2009 v 14:39 | Kate

Člověk by si možná nemyslel, že i porevoluční děti tu velkolepou událost pojmou jako souhrn oslav a ne třeba jako události, o kterých se všude píše a mluví, a které by měli znát. I když to bychom samozřejmě měli. U nás na gymplu se tohle všechno dalo velkolepě na vědomí, aby ty představy o minulosti byly aspoň o trochu méně zkreslenější a myslím, že pondělní výstupy a retro návraty v podobě našich profesorů zachycující důležité momenty plus hudba jakožto symbol té doby, to aspoň příjemnou formou nastínily.
Některým porevolučním dětem to ale nestačí, proto svůj velký vděk za činy minulé projeví přípitkem a veleváženým proslovem kamaráda a zběsilým a veselým vyprávěním v prostředí milé hospůdky. Taky za spoluúčasti naši americké kamarádky, která z té naší Velvet Revolution měla možná tak akorát velký zmatek, ale česky začíná mluvit slibně, občas proloží větu slovíčkem shit, ale to k tomu zajisté patří.
Co naplat, že hospoda je na kopci a zastávka dole v dáli a zhruba za tři sekundy tam musíte v nočních hodinách být, nálada z celého dne je taková povznesená (ne, není to tou troškou piva) a vydrží hravě i do dalšího dne.
Za normálních okolností bych si řekla, že to bude takový nejspíš prozevlený státní svátek, ale všichni čtyři jsme se navzájem překvapili a celá rodinka jsme jeli hodovat ve velkém stylu do restaurace na Zámeček, kde mají spíše netradiční pochoutky než běžná jídla. Přestože si normálně dávám spíše něco klasického, něco, co vím, jak to zhruba bude chutnat, poslední dobou naopak právě přicházím na chuť i něčemu jinému než kuřecím kouskům. Jako předkrm jsme si dali všichni tatarák a druhý předkrm (:)) škvarkovou pomazánku. Pravda, nějakou chvíli jsem si myslela, že hlavní chod ani potřebovat nebudu, ale těm grilovaným hovězím medailonkům se sladkou omáčkou a dýňovo-bramborovým pyré nešlo odolat (no to pyré bych si možná odpustila). A tak jsme si krásně hodovali, povídali a já dlouho přehrabovala v paměti, kdy jsme si takhle naposled všichni zašli na oběd a měli z toho dobrý pocit.
Když Slunce pro tento den nadobro zapadlo a všude byla vidět akorát zář pouličních lamp (ne, hvězdy skrz ten smog opravdu vidět nejsou), mé kroky vedly na Lampiónový průvod pořádaný naší školou na připomenutí událostí v roce 1939 a 1989. S transparenty jako správní demonstranti míříme ke škole, pár kolemjdoucích se přidává a před školou si poslechne pár písní symbolizující tu dobu v podání pár našich studentů/absolventů. K závěru pějeme jak hymnu naší, tak i slovenskou a jelikož večer ještě není ani zdaleka u konce a chuťovým buňkám se zasteskne po jídle, nabereme pár lidí a u přikusováni pizzy omíláme školní historky.

Všechny perfektní fotky z průvodu zachytil jeden Talent a jsou k vidění TADY.
 
 

Reklama