"It´s not the power of the curse, it´s the power you give the curse."

Pár písmen

"Nejlepší běžci nezanechávají stopy"

12. července 2011 v 19:59 | Kate


O knize Born to Run, kde vyvrácení faktů o běhání, které jsme považovaly za jasné, je obsahem téměř každé kapitoly a nejen to.

Osm z deseti běžců se zraní každý rok bez rozdílu na postavu, rychlost či délku běhu. A dokonce počet zranění vzrůstá u běžeckých bot se zavedenými pružinkami, mikročipy a jinými moderními "vynálezy".
"Každý dopad chodidla při běhu působí na jednu nohu silou rovnající se dvojnásobku těla..."
Autor knihy Christopher McDougall se nenechal odbýt ani těmi nejlepší znalci sportovního lékařství, byť nebyl až takový blázen do běhání. "Utíkáme, když máme strach, utíkáme, když jsme nadšení, utíkáme před problémy a běháme pro radost." Rozhodl se přijít na kloub, proč Tarahumarové z Mexika dokážou uštvat během jelena, Křováci z Kalahari vyčerpat antilopu, a kde se v jejich běhu bere ta lehkost a hlavně jaktože se jim zranění vyhýbají? Obecně platí, že čím více běháme, tím více zatěžujeme klouby, vazy, šlachy, chrupavku. Ale u Tarahumarů to tak neplatí, ba naopak si běh ještě užívají.

Po psychické i fyzické stránce jsme byli zrozeni k běhu. Nevěříte?
"Dálkový běh byl uctívaný, protože se bez něho nedalo obejít. Jen díky němu jsme přežívali, prospívali a rzošířili po celé planetě. Běhali jsme za potravou a aby nás něco nesežralo. Běhali jsem, abychom si našli partnerku a udělali na ni dojem, a s ní jsme pak běželi začít nový společný život. Museli jsme běhání milovat, protože jinak bychom nepřežili a nemohli mít rádi nic jiného..."
Proč jsme ale v běhu propadli na úplné dno? Tvrdí se, že Keňané mají zmutovaná svalová vlákna. Samozřejmě v tom hledejte peníze. Lidé na olympiádách se začali soustředit na hon za penězi. (Ale můžete se dočíst o výjimce, fascinujícím příběhu Emila Zátopka).
Dozvíte se spoustu zajímavých, možná těžko uvěřitelných věcí. Třeba o tom, jak si firma Nike koupila lidi a vědomě jim hezkou řádku let deformovala nohy a slibovala zázračný lék. Proč je mnohdy laciná obuv tou nejlepší a že naše noha je nepřekonatelná.

Centimetr pryže u boty nemůže zmírnit dopad a naše noha se cítí nejlépe v obnošené a námi vytvarované, zpevněné obuvi. Prot vždy měkká obuv neznamená výhru, ba naopak trochu tvrdší podrážka je daleko lepší.
Když se projdeme boso, naše noha se odnaučí návykům z bot a sama se začne bránit - klademe nohu na vnější hranu chodidla a kroutíme ji od malíčku k palci, dokud není chodidlo v rovině (pronace). Špatná pronace nastává tehdy, když dopadáme na patu, tj. je-li pod ní vycpávka (špatná podrážka).
Mně jakožto jedinci s plochou nohou více než zaujal článek o klenbě a fakt, že některé ortopedické pomůcky naše potíže zhoršují a nohu zlenivějí, ničí právě klenbu, prý nejúžasnější nosný prvek, jaký byl kdy vytvořen. Posílení klenby a jako prevence zranění je běhaní naboso v trávě.

Ale co mnozí z nás berou za samozřejmost je, že umíme běhat. Prostě se rozběhnou a běží. A v tom je ten problém. Nevíme, co děláme. (Taky nezačneme plavat jen tak, lyžovat jen tak...).
Rovná záda, kolena pokrčená a namířená dopředu, paty odrážející se dozadu,...

Vůbec se nejedná o nudnou naučnou literaturu, ale autor v knize proniká do nejvzdálenější historie, aby zodpověděl otázky lidstva, těla, běhání samotného a objasnil, pro co jsme byli stvořeni. Zároveň nás provádí zapomenutým mexickým kmenem, příběhy ultramaratonců, vědců, podivínů a závodě v kaňonech, kde se tito jedinci sešli.

A opravdu začnete mít nepřekonatelnou chuť jít běhat.

"Oh, you can have it all and wrap it in the world "

22. dubna 2009 v 9:01 | Kate

Není výjimkou, že v jisté části mého mozku dojde často ke zvýšené aktivitě, která si vynutí neskutečné množství nových nebo aktualizovaných, upravených myšlenek, myšlenek, jejichž třídění je pro mě obtížné a to zvlášť, když se o to pokouším v psané tvorbě.
A zrovna těsně před usnutím mám vždycky strašnou chuť sepsat alespoň pár řádků, možná právě proto, že má mysl je v tu chvíli někde na rozhraní mezi realitou a říší snů. Je to chvíle, kdy prožitém dni dochází k dalšímu rozšiřování toho druhého světa, člověkem vytvořeném, kde vše závisí jen na fantazii. Dá se to chápat jako vesmír jeden obrovský svět, který se prý neustále rozšiřuje, a fantazie jako svět druhý, který vlastní každý člověk s možnostmi fantazijního rozšiřování, které může získat pouze ve světě reálném. Svět, ve kterém žijeme můžeme nazývat jistým předpokladem pro vznik našeho vlastního světa. Sic si mnozí z nás přejí, aby námi vytvořené myšlenkové království se aspoň z části protklo s realitou, je možná správné, že k tomu nedochází, neboť při onom protnutí by vznikla směsice nekonečného množství dvojsvětů, kde by tím pádem automaticky začaly působit zákony a chuť, která nás vyždycky popadla po ponoření se do vlastního světa, by zmizla.
A právě to, co nám činí radost při vymýšlení a vytváření je samotné vymýšlení a vytváření těch neexistujících zabudovaných pravidel, to kouzlo nevědomosti. To kouzlo z úniku, které by za jiných podmínek nemohlo vzniknout. Radost z toho, kterak si člověk připomněl, že tenkrát v dětství si do svého světa uložil myšlenku, která způsobila báječnou dopravní síť vytvořenou z mraků. Ale to se stalo pouhou jedinou barevnou buňkou v záplavě dalších.

"Energetická tyčinka"

2. dubna 2009 v 21:12 | Kate
"Ona ta realita snová do srdcí (nám) klová..."

"Splasklé vzpomínky"

19. ledna 2009 v 19:17 | Kate
Článek, jež se stal výplodem mého snažení napsat slohovou práci do školy... Jen pár vět v rozsahu zhruba A4... Jedná se o článek čistě smyšlený.

Otevírám dveře papírnictví s objemnou krabicí v náručí, kde jsem koupila poslední detail k dárku pro svou sestru, balící papír. "Paráda", řeknu si s lehkou ironií a vcházím do té sněhové vánice s pomyšlením, že přestěhovat se za kamarádkou do bytu na předměstí, když místa všeho dění jsou ve středu města, nebyl zas tak vhodný nápad. Ale opuštěné absolventce střední školy, která neměla peněz nazbyt poté, co se otec vrátil do své rodné vlasti těch nádherných tatranských vrcholků a sestra byla už tehdy dva roky za velkou louží a dokazovala svou pracovitost a píli, nic jiného nezbývalo. Ale tehdy přesně tato kamarádka podala pomocnou ruku a vzala si ji k sobě, aby zde v jejím milovaném Brně mohla studovat a pokusit se světu něco dokázat.
 
 

Reklama