"It´s not the power of the curse, it´s the power you give the curse."

Kultura v čase

Anna Karenina

4. února 2013 v 11:24 | Kate
"A svíce, při níž četla knihu plnou nepokoje, klamu, bolesti a zla, ta svíce vzplanula jasnějším světlem než kdy jindy, ozářila jí vše, co předtím bylo obestřenou tmou, zaprskala, začala skomírat a zhasla navždy."

Odměna za zkouškové v podobě kina. Nový počin Joe Wrighta? Super, jde se. A pak to přišlo - obavy, jako u každého knižního příběhu převedeného na plátno. Něco mi říkalo, že by se to režisérovi mohlo povést, neboť se s tímhle nelehkým úkolem nesetkal poprvé a přesvědčil mě, že dílo Austenové umí přivést k dokonalosti jako tomu bylo u půvabné a cudné Pýchy a předsudku. U Pokání nás naopak mrazilo v zádech, obdivovali jsme opět Keiru tentokrát v krásných, dlouhých zelených šatech. Do toho neustálé klepání do psacího stroje, prostý a jednoduchý nápad jak děj zdramatizovat. Ano, i tahle adaptace se více než zdařila. Ale jak si proboha poradit s více než osmiset stránkovým dílem, dešifrovat Tolstého a podat obraz tolik rozmanitého carského Ruska? No dobře, Vojna a mír to není, ale Anna Karenina taky není žádná jednohubka.
Tak tedy do třetice opět Keira Knightley a další osvědčení britští herci. Už z plakátů vím, že jí ty šaty zase budu závidět.
A tak to začíná, film se od prvního obrazu dává do zběsilého pohybu, občas zvolní. Rychle se měnící scény díky nápadu. Kulisy jako z divadla, hrdina vyjde schody a už je v jiné scéně na úplně jiném místě. Tu se zvedne opona a ocitáme se na hlučném nádraží. Jako obvykle se Joe zaměřil na každičký detail, takové dílo je výzva, nic se nesmí nechat náhodě. Vidíme obrovské třídní rozdíly, zakořeněné způsoby, stopy, které zanechal Napoleon - aristokraté nešetřící francouzskými výrazy, snaha posunout zemi vpřed, ale stále se mácháme v tom, na co jsme si zvykli a samozřejmě... tolik bijící do očí bezvýchodnost situace.
Se vší poetikou, s podobnými prvky z filmů minulých (tanec Anny s Vronským až nápadně připomíná ten Elizabethin s panem Darcym) a s velkou úctou k dílu samotnému si troufám tvrdit, že se to elegantním způsobem Wrightovi povedlo. Samozřejmě nemůžeme očekávat znázornění všech myšlenek Tolstého, které kniha v sobě skrývá. To snad ani po něm nemůžeme chtít. Byl by to stejný úkol jako procestovat a poznat celé Rusko za čtrnáct dní.
Proto nechte předsudky doma a jděte se podívat na tu kouzelnou podívanou.

Černá slunce a Shine

5. března 2012 v 19:21 | Kate
Kultury je během zimy v našem městě žalostně pramálo, teda pokud si nechcete výrazně připlatit a i tak to mnohdy nestojí za moc. Na poslední chvíli jsem se však s K. vydala na výstavu Černá Slunce, odvrácená tvář modernity. Kdo ví, kdy díla takovýchto autorů uvidím u nás pohromadě. Toyen, Kupka, Filla, Janoušek, Drtikol, Čapek,... Doba inspirací přeplněná a temných událostí jakbysmet (Mnichov). Někteří to neustáli a vzali si život, ale předtím stihli namalovat ještě pár děl. Surrealismus, znáte to, někdy je to nicneříkající čmáranice, někdy takový "paskvil" může učarovat i méně znalým malířského umění. Co se mého názoru týče, některé věci se mi ani trochu nelíbily, některé věci asi neumím správně donecit, ale co mi určitě utkvělo v hlavě jsou malby Toyena, soubor Elegie Rykra a koláže Karla Teigeho.

Další kulturní záležitost je ze světa filmu a neméně ze světa hudby. Klaisckým filmovým sálům moc neholduji, proto s přáteli občas uspořádáme promítání a snažíme se vybrat hlavně něco jiného než klasické blockbustery. Snímek Shine sice stojí především na fantastickém výkonu Geoffreyho Rushe v roli psychicky narušeného klavíristy Davida Helfgotta, ale určitě se nejedná o špatný film. Ani Oscar ho neučinil slavným, byť by se alespoň kvůli Rushe zasloužil větší pozornost. Takových filmů nám uniká spousty.

"jak umění je pořád služkou mocných, jak hloupost zpupně chytrým poroučí,..."

9. ledna 2011 v 22:07 | Kate
"Člověk může chytit rybu na červa,
který snědl krále a sníst rybu,
která snědla toho červa."

hamlet
Proč si nezpestřit díky škole a jiným povinnostem první novoroční týden kulturní událostí? Musím se přiznat, že jsem nic takové neplánovala, o tom větší radost jsem pak měla, když profesor z češtiny přišel s nabídkou dvou lístků na Hamleta zadarmo, jelikož on bude pracovně vytížen. Během váhání ostatních ve třídě zda jít, já naopak neváhala a s dvěma lístky v ruce jsem urychleně psala zprávu T., ať se připraví na tříhodinovou klasiku, neboť je tomu jistě doba, kdy jsme se spolu naposled kulturně vzdělávaly.
Našlo by se plno kladů, které ostravské Divadlo Aréna skrývá. Jelikož se jedná o scénu komorní, kontakt s publikem je tu určitě znát a o to více si podle mě člověk odnese intenzivnější zážitek ze hry. Navíc člověk se nemusí přehnaně strojit, nosit společenské sukně a prostě si může jen tak po práci/po škole odskočit do divadla. A to na mě působí sympaticky.
K již natolik protřelému ději se vyjadřovat nemusím, a jelikož nejsem žádný velký návštěvník klasických divadelních her, v tomto případě jsem tušila, že se nejedná jen o fádní ztvárnění světové hry. Líbí se mi, když divadlo umí pojmout hru tak, aby nenarušilo to, proč se hra stala tak slavným, jen k tomu dodají svůj osobitý rys a posunou hru zase o kus dál, modernějším, ale přijatelnějším směrem.
Normálně při tříhodinových hrách mám problém, ale tady jsem ani neměla potřebu sledovat hodinky a tím se opět prokázaly kvality inscenace, příběhu s velkými myšlenkami a dialogy, které si promítáte cestou domů tramvají a i před zaklapnutím víček.
Začněte nebo nepřestávejte chodit do divadla. Je to oduševnělé. Bez debat.

Bezruč?!

15. května 2009 v 19:11 | Kate

"PETR BEZRUČ. Chrabrý papír, stažené hrdlo. DŮL PETR BEZRUČ. Děvuchy, kostel, Hrabynská Panna. HOTEL BEZRUČ. Morava a Slezsko bez Němců, továrníků, Židů a s čechizovanou polskou menšinou. BEZRUČOVA VYHLÍDKA. Básníkovy revoluční vize, které se brutálně naplnily. SRUB PETRA BEZRUČE. Starý ještěr skřípnutý vlastním dílem."
(Jan Balabán, Ivan Motýl)

Překvapení v podobě této divadelní hry konající se v závěru divadelní sezóny, která se pomalu, ale jistě rozhodne nám všem příznivcům a milovníkům divadla zamávat, aby načerpala síly na zářijové znovuzrození. Popravdě, ono datum upadlo v zapomnění hluboko v mé mysli, ale po mém nedávném uvědomění si, jsem se začala nesmírně těšit. Neboť kvalit, kterých dosahuje herecký sbor Divadla Petra Bezruče, ční do hodnot vysokých.

"Den čistý modré nebe má
a slunko hřálo půdu do dna,
ač vesny ni léta nemá
má surová teskná zem rodná." (PB)

Originalita opět nezná mezí a my se ocitáme uprostřed na pohled obyčejné životopisné hry vypravující osud slezského básníka Petra Bezruče, avšak již po pár výjevech nám všem přítomným dochází, že tohle retrospektivní dílko nebude pouze retrospektivním dílkem. Divadelní prkna s přítomnými kulisami, kde tihle velkolepí herci v téhle komorní scéně svými dialogy dají do koloběhu tolik živoucích obrazů věrně nastiňující dané situace, pohledů do básníkovy všudypřítomné duše či běsu, která ho vedla k sepsání básní líčící realitu Moravskoslezského kraje převážně na počátku 20. století, ale i v jeho druhé polovině. Realitu, která se schovává pod těmi prachovými oblaky, kterou vytvářela zvýšená těžba uhlí.

"Jeden skok nalevo, po všem je, po všem
černé tvé vlasy se na skály chytly
bílé tvé ruce se zbarvily krví,
sbohem buď, Maryčko Magdónova." (PB)

Navzdory této nepropustné vrstvě, i my jsme se spolu s básníkem, který zpočátku netušil nic o zdejším "kraji razovitem" při odchodu z Brna, dostáváme do nitra tehdejší společnosti vypořádající se se svým údělem. Notná dávka schizofrenie protínající se s ostrostí, krutostí, okořeněno špetkou ryzího humoru. Vyzdviženo je však nitro samotného básníka, tak prokreslené, že i my jsme pochytit tíhu, která v ní spočívá, neschopna přejít barikády, proto kousek po kousku, písmeno po písmenu lehce uniká na listy papíru, které sepsal prach obyčejný poštovní úředník.

21g

23. března 2009 v 17:47 | Kate
Kolik životů žijeme?
Kolikrát zemřeme?
Říká se, že v okamžiku smrti ztratíme přesně 21 gramů. Všichni.
A kolik se toho vejde do 21 gramů?
Kolik toho zmizí?
Kdy těch 21 gramů opravdu ztratíme?
Kolik se toho s nimi vypaří?
Kolik toho získáme?
21 gramů, tolik váží 5 nikláků, tolik váží kolibřík, čokoládová tyčinka.
Jakou váhu má 21 gramů?

Něco málo z filmů shlédnutých v roce uplynulém

4. ledna 2009 v 14:39 | Kate
I v roce 2008 jsem se snažila proniknout do umění filmového, ať už se jednalo o filmy nové, starší, či nějaké klasiky, s radostí jsem se ponořovala do jejich příběhů. A tady je pár z nich, které mé oko shlédlo a jež ve mně vyvolaly plno různorodých pocitů a myšlenek…:)

When you want something in life, you just gotta reach out and grab it.
(Christopher McCandless)


Budete se smát, budete se bát.

6. prosince 2008 v 23:53 | Kate

Jako každý měsíc přišel náš profesor češtiny s nabídkou divadel na měsíc prosinec. A tak jsme mu s Niki řekly, že bychom možná šly na Osidla smrti a na Fausta. Možná. Pak jsem ale zjistila, že Faust je opera a tu já nerada a prostě bych nedokázala ocenit to snažení těch herců, tak jsem našemu češtináři řekla, že na Fausta opravdu nepůjdu a s těmi Osidly, že ještě nevím. Co se nestalo. O nějaký ten týden později, kdy už jsem ani nepočítala, že bych do nějakého divadla měla jít, mě a Niki náš mírně pomatený češtinář nemající chaos ve věcech (ale jinak super člověk) sdělil, že pro nás má lístky na Osidla smrti a na Fausta:D. Naštěstí mu pak došlo, že vlastně já operu nerada, a tak se snažil nalákat Niki, že může jít na Fausta sama a mít dvě sedadla pro sebe:D ...No dopadlo to tak, že jsme šly jen na Osidla smrti (bohudík) a to v tento chladný sobotní večer.

Přelet...

9. listopadu 2008 v 19:09 | Kate
...nad kukaččím hnízdem bylo takové zvláštní divadelní představení o akceptování lidské svobody, které ve mně určitě zanechalo hodně dojmů. Jen tak ve zkratce... na rozdíl od filmu, který sází spíše na mimiku herců a tím pádem i na detailní zachycení výrazů ve tvářích obličejů, které věrně vystihnou momentální situaci, a když se to všechno poskládá, člověku si začne promítat dramatické pojednání příběhu, které obsahuje odlehčující velice komické momenty. Co se týče divadelního zpracování, řekla bych, že se zde sází na spíše velké množství vtípků, kdy na několik sekund se člověk ani nesnaží skrývat smích a ovládajího pomíjivé křeče v oblasti břicha. Myslím, že největší síla dramatu se ukáže právě až na konci, ale i tak se během tohoto divadelního představení sem tam objeví dramatické výjevy, při kterých vyplave na povrch vážnost situace a člověk si uvědomí, že se nejedná pouze o komedii, ikdyž je pravda, že v divadelní podobě převažují komické prvky.
Na rovinu můžu říct, že film se líbil více, avšak si nejsem jistá, jestli je správné to srovnávat. (Bohužel knihu "Vyhoďme ho z kola ven", podle které vznikla tato zpracování, jsem nečetla). Ale stejně jsem ráda, že jsem šla a mohla se smát kromě těm vtipným scénám taky tomu, když se má hlava otočila na levou stranu a spatřilav křečích se svíjející Nikol a když po otočení na pravou stranu spatřila nejvíc vysmátého Romana:D. (Což často mohlo vést k prodloužení záchvatu).
Každopádně je to jeden z těch příběhů, co člověka pěkně srazí k zemi a vy jste i přesto rádi, že jste ho mohli shlédnout, už jen kvůli tomu pocitu, který s váma jaksepatří zamával.

Pěkně stručně, Kate:)

(McMurphy: I must be crazy to be in a loony bin like this.)
(McMurphy: I'm a goddamn marvel of modern science.)
 
 

Reklama