"It´s not the power of the curse, it´s the power you give the curse."

Časová odbočka

Výstup na Dachstein

10. září 2012 v 19:37 | Kate
Ano, už je to zase "věčnost", co jsem tady něco napsala. Je to dáno hlavně tím, že od posledního týdne v červenci jsem se doma ukázala jen na chvíli, vyprala, usušila, vyžehlila a balila kufry týden, co týden a zastavila se víceméně až teď, v mém novém studentském hnízdečku v Brně. Přesně tak, mé dle mého názoru nejdelší prázdniny se pomalu chýlí ke konci a já si budu muset zvykat na něco úplně jiného. Změny však nejsou na škodu, naopak to beru jako velké zpestření a hlavně jako výzvu. Každopádně by se hodilo shrnout mé malé prázdninové cesty. S psaním jsem naposledy skončila u Hronu, takové správné vodácké dovolené.
Dvě noci jsem se ohřála doma a s devíti přáteli naloženými v dvou autech zamířila pokořit Dachstein. Vlastně už ani nevím, proč jsem navrhla tohle místo, chtěla jsem prostě vylézt s kamarády na nějakou horu v blízkosti Česka. Lákala mě rakouská příroda - zelené pastviny, o kus dál kamenný horský masiv a úplně nejvýš ledovec a kousek vrcholové ferraty. Tomu odpovídalo i vybavení, které jsme si museli sehnat, to jest sedák s úvazkem, helmu, mačky a pak se efektivně sbalit. Zvolila jsem totiž méně frekventovanou a delší trasu ze severozápadu. Ta populární z Ramsau je sice podstatně kratší, ale obtížnost ferat je dost náročná. První noc jsme se tedy ubytovali v kempu v malebném "solném" městečku Hallstatt a další den vyrazili k jezeru do Gosau, odkud náš krátký trek začínal.
První úsek byl mírný, vedl lesy kolem různě velkých jezer a my si pomalu a ztuha zvykali na naložený batoh. Po třetině cesty začala cesta nepříjemně stoupat a s tím se změnil i terén v klasické kamenité serpetiny, které nás zavedly k chatě Adamekhütte ve výšce zhruba 2100 m n.m. Nocleh je třeba si domluvit dopředu, ale my měli štěstí, neboť nám telefon vzala Češka. Ta chatu, pokud jsem to správně pochopila, provozuje. Byla milá a dala nám nějaké rady na cestu. V této kamenné chatě s dřevěným interiérem jsem přespali a ráno sbalili batohy nalehko. Chvíli jsme šli klasicky po stezkách, posléze zpestřeny pochodem po ledovci a následně krátkou a jednoduchou vrcholovou ferratou. Na ledovci jsme sice byli navázáni na laně, jak nám doporučila slečna na chatě, ale to mi osobně přišlo trochu zbytečné. Jasně jsme viděli vyšlapaný chodník a navíc v případě, že by jeden z nás spadl do trhliny, akorát by nás stáhl s sebou, protože cepín jsme neměli. Ale tak pro klid duše... :)
Jak už to na vrcholech bývá, když se vydaří počasí, člověku se naskytne krásný výhled na vše, co ušel a na kopce ještě dál. My se odměnili pohledem na všechna ta jezera a ledovec a z části i na jižní stranu Ramsau, dokud nepadla mlha. Ochladilo se, proto jsme uháněli dolů k chatě a ledovec doslova seběhli. V chatě jsme strávili další krásný horský večer u teplého čaje a kakaa. Jde vidět, že o rakouské chaty je postaráno dobře. O všechno v horách se stará klub Alpenverein a jeho členství nabízí spoustu výhod. Tzn. třeba pojištění na celý rok po celém světě zahrnující všelijaké adrenalinové sporty do neomezené výšky (tuším, že jachting tam nepatří, ale tím si nejsem jistá), možnost využít různých "zakázaných" chodníků třeba v Tatrách či značně ušetřit na ubytování v rakouských chatách. Mně třeba ubytování na Adamekhütte stálo méně než spaní v kempu.
Následující den jsme se vydali zpátky k autu, nakonec tedy stejnou cestou. původní plán byl jít delší a náročnější trasou, ale s těmi batohy jsme usoudili, že bude lepší neexperimentovat. Akorát Viktor se vydal jinudy nikoli k autu, ale rovnou do kempu. My využili přítomnost jezer a zchladili se v jeho krásné a samozřejmě ledové vodě.
Čekali nás poslední dvě noci v Hallstattu, posledním dnem končil náš "společný program". Někteří zůstali u hallstattského jezera odpočívat a lepit puchýře a pár z nás se vydali vylézt ferratu do okolí. Hledali jsme ji asi čtyři hodiny a samotná ferrata měla asi půl hodiny. Nicméně výlet stál za to, neb nám naskytl možnost toulat se lesem podobnému Fargornu z Pána Prstenů a řvát na své ztracené kamarády z kilometrové vzdálenosti (ze skály na pevnou zem diktovat telefonní číslo apod.).
Z mých zkušeností znám z Rakouska především jejich hory, když neberu pár turistických výjezdů do Vídně, a je to prostě taková ta "katalogová" země, na kochací dovolenou ideální. Rakušáci využili svůj potenciál, který visel v Alpách a chytře vytvořili cyklostezky, turistické cesty, lezecké oblasti tak, aby nezatížili přírodu, a aby se to současně obrátilo v jejich finanční prospěch. Tohle zrovna třeba Slovákům bude ještě nějakou dobu trvat, ale jednoho dne na to taky kápnou.



Zbytek fotek na Picasu.

Hron

28. července 2012 v 14:07 | Kate
Po chvílích nicnedělání, běžeckých, plaveckých a občas i cyklystických a dokonce třítýdenně pracovních jsem zavítala jakožto velký hudební nadšenec na Colours of Ostrava (report zde). Pak ale bylo třeba definitivně vypnout, proto jsme jako velmi početná 18 členná skupina vyrazili na vodu, tentokrát sjíždět slovenský Hron.
Po splutí několika tzv. "puťákových řek", kdy je člověk na vodě několik dní a každý den spí na jiném místě, je Hron bezesporu nesvižnější a nudná netekoucí místa, kterým říkáme "olej", přijdou na řadu až v jeho dolním toku. Tomu jsme se naštěstí z velké části vyhnuli a řeka výrazzněji zpomalila až čtvrtý den plavby, ale i tak jsme se mohli těšit z několika peřejí.
Oproti českým řekám zde také nenarazíte na velký počet vodáků, což je jedině dobře, člověk má ten svůj klid a nikdo se mu neplete do cesty. S tím souvisí nízká četnost kempů, člověk nemůže čekat nějaký luxus, zato může mít radost z přírody a nocování na neoficiálním tábořišti. Hron také není řekou, která by byla vybevena takovými turistickými zajímavostmi jako je třeba Vltava, na druhou stranu člověk snadno narazí na několik odlehlých zřícenin či může podniknout nějaký menší výšlap do místních vršků. Co může kazit dojem, je často přítomný zvuk z dálnice, občas pohled na paneláky měst jako jsou Banská Bystrica či Zvolen nebo cikánská gheta na periferiích. Všechna negativa se ale ztrácí díky perfektní společnosti, každodenním táborákům, hrání na kytaru, skvělému počasí a takovým těm vtipným historkám, které se za ten týden vytvoří.
Více fotek jako vždy na rajčeti.

Lysá jinak

18. února 2012 v 21:38 | Kate
Člověk by si řekl, že výlet na Lysou horu už je jen pouhou rutinní záležitostí. Takové to "Nechci o víkendu sedět doma, alenechci nic náročného a nechce se mi nad tím přemýšlet". Stačí však, když "sypne" pár desítek centimetrů sněhu, jehož hloubka rázem vyšplhá na metr sedmdesát, a zvolit jiný výchozí bod.
Původně jsme chtěji vycházet z Pražma a vydat se na nejvyšší beskydský vrchol po hřebeni, ale řidič autobusu nevypadal, že by o naší výstupní zastávce vůbec někdy slyšel a samozřejmě ji s klidem přejel. Vycházeli jsme tedy z vedlejší vesnice Krásná, dost možná kratší cesta a z cela jistě prudší cestou. Tu před námi šli nanejvýš dva lidé a nějaký šťastlivec se sněžnicemi. Z čehož plyne, že pěšinka opravdu moc prošlapaná nebyla a mít sníh až po stehna se stalo něčím, co už nám po chvíli nepřišlo zas tak neobvyklé. Naše devítičlenná skupinka a pes slušně prodýchala plíce a snažila se úplně nepropadnou a neztratit se v tom nekonečném bílém posypu. Což se nám sice podařilo, kdežto naše tempo bylo prachbídné. Poslední kilometr jsme se sice napojili na vyšlapanou cestičku, která vedla prudce na onen lysý vrchol. Tento výkon nám trvala předlouhé čtyři hodiny a cesta dolů na Ostravici asi hodinu a půl. Seběhnout a klouzat se po vyjěžděných cestičkách jako děti. To měl hned energii každý z nás.
Další z nezabitých víkendových zimních dnů, jehož chvíle se těžko přeskládávají do písmen.


(fotky na rajčeti)

Snaha začátečníka na běžkách

4. února 2012 v 15:26 | Kate
Zima získává trochu jiný rozměr a to ne díky ukrutným mrazům, které v Rusku trvají půl roku a u nás je z toho aféra na dva tři týdny, ale díky mým víkendovým snahám se zlepšit v běžkařských dovednostech. Představy se samozřejmě jeví s tímto sportem poněkud romanticky. Pro člověka, který v zimě sportovní činnost nevyvíjí nijak zvlášť, ať už za tím stojí odpolední lenost či předražená fitcentra, a nejen pro něj, může být takový celodenní výlet na běžkách tvrdší oříšek. Není to jen propocený oděv, který pak na hřebeni díky větru až nepříjemně studí a štípe, ale i zlost na nové prokluzující běžky a tvůrce nápadu náročných a strmých tras (ať už s kopce či do kopce). Samozřejmě tohle brzy pomine, večer doma v teple, když je člověk rád, že ten den neproseděl doma, a že ta bolest celého těla není až tak zlá. Pokud možno další či přespříští víkend znova s vědomím téměř vypustit duši.

fotografie z ne moc příjemného 3km úseku v Jeseníkách, kdy jsme museli jít celou dobu stromečkem a bylo jasné, že za světla zpátky opravdu nedorazíme (nýbrž v sedm večer)

Otava

3. září 2011 v 11:05 | Kate
Celé jaro jsem trpěla absencí lodních aktivit, proto jsem se na srpnové sjíždění Otavy opravdu těšila. Věděla jsem, že žádná divoká řeka s četnými peřeji nás nečeká, ale chyběl mi ten pocit se jen tak unášet na vlnkách s dobrým pitím v ruce a obličejem nasměrovaným ke slunci a muži, vy si klidně můžete kormidlovat. :)
Trochu jsem se obávala, jak si 14 lidí, kteří se ne všichni znali, navzájem sednou, ale mé obavy byly zbytečné. Ve vlaku průvodčí na naše lahváče poznamenal: "Na zdraví a dobrý den" a naše více než relaxační dovolená byla odstartována.
Nálada celého týdne se nesla v duchu "Nespěchat", proto byť nás paprsky hnali ze stanu v časných hodinách, se snídaní jsme nespěchali, vyjeli nejdřív v deset a občasnou pádlovací činnost proložili návštěvou kulturní pamětihodnosti (Rábí) či posezení v zahradní restauraci u pivovaru (Strakonice) anebo spontánními výlety za zatopenými lomy.
Převaha žen byla místy krocena pěti muži, které se plotně nevyhly a vařily jako správné tábornice. Naštěstí někteří převzali mnohdy tuto úlohu za nás. Odměnou jim byla masáž od naší skoro fyzioterapeutky.
Večer bylo nutné osvěžit krom konzumace chmelových tekutin také hrou na kytaru a mnohdy falešným zpěvem.
Řeka je to opravdu poklidná, sice ne takový ten klasický olej, ale výživných míst je zde poskrovnu, navíc tolik nesjízdných naprosto nesmyslných jezů v tak malém úseku jsem nezažila na žádné řece. Zachraňovalo to okolí, počasí a humorná atmosféra.
Plavbu samotnou jsme ukončili v Písku v 70 leté staré tradiční plovárně (hned mi vytanulo na mysli Rozmarné léto) a večer vyrazili na hody do centra. Samozřejmě přes jistý most rovnou ke Švejkovi. Zasytit žaludek po konzervové stravě jeleními medailonky a pak se nočním Pískem vracet po nábřeží a hlasitě k tomu rozprávět.

Prozkoumávání okolí Reichenbergu na kole

21. srpna 2011 v 14:54 | Kate

Chystáte-li se na dovolenou do dešťové oblasti, kde dva dny před vaším odjezden je vyhlášen třetí povodňový stupeň, za žádnou cenu se nenechte odradit. I my museli odolávat nátlaku okolí, které považovalo blížící se týden za úspěšně zabitíý ještě dřív, než jsem do batohu dala první kus oblečení. Pro jistotu je třeba se vybavit programem proti trudnomyslnosti, kdyby bylo třeba.
Ukázalo se, že výlet na druhý konec republiky do kopcovité Liberce a neméně kopcovitého okolí nebyl zas tak špatný nápad. Zatímco nám rodiče každý den posílali zprávy z deštěm zalité Ostravy, my se za příjemného polojasna řítili na kole Jizerskou magistrálou. Ale hezky od začátku...

Vltava

31. srpna 2010 v 23:08 | Kate
Z každého vybočení ze stereotypu se dá vytěžit milion plusek a člověk ani nemusí najezdit tisíce kilometrů. Stačí, když vám kamarádka řekne, ať jedete sjíždět Vltavu s přáteli a se známými z Liberce. A je úplně jedno, že tam znáte asi tak tři lidi a dalších deset tváří je úplně nových s takovým tím divným přízvukem, který v Ostravě nevedeme. Prostě chcete pryč, sbalíte batoh, vezmete pádlo a kodrcáte se vlakem na druhou stranu republiky do Vyššího Brodu. Vlak v polovině cestu udělá pauzu u socialistického občerstvení s názvem "Uzeniny-pivo-limo" (nedivila bych se, kdyby na ceníku bylo Kčs) a zbytek osmihodinové cesty jako vždy prospíte ve výjimečně prázdném kupé a tak nějak pomalu se začnete těch nových tváří obávat, ale zároveň se těšit. Však co, je tu ještě vaše další ostravská a děsně ukecaná duše, takže o zábavu je už předem na 100% postaráno.
Lomo-všichni
Po našem večerním příjezdu jsme se navzájem seznámili, posedali u ohně, a aby opadla mírná nervozita s neznámých, ale sympatických tváří, započal se první tequilový večer. Jeden z nás se sice díky tomu ocitl na "trochu jiné party" (obávám se, že vinu na to má jistá whiskey, kterou páni z Liberce načali již ve vlaku), ale kupodivu další den byl tak fit, jak já bych nikdy nebyla.:)
Jelikož vodáci jsme byli jen tři + pár umělo trochu kormidlovat, začátek naší plavby byl tudíž více než vtipný a i já jsem se stvoření plné omylů, a díky svému umu jsem jednu šlajsnu sjela jako na klouzačce. Úsek to byl ale jinak poklidný, proto jsme co chvíli "souložili" a nenechali se nikam hnát. Odpoledne po plavbě jsme pokračovali dále v klidovém režimu, popíjeli frisca a vydali se do Rožmberku. Pro lepší výhled na městečko jsme lezli na zavřenou kamennou věž, kde se člověk musel protáhnout otvorem v mříži a pak celou dobu po tmě šlapat po kruhovém schodišti a netrpělivě čekat na svit světla, které ne a ne přijít. Kupodivu jsme nebyli přistiženi při činu a nepotýkali se s nepříjemnostmi rožmberské gardy.:)
probuzení
Známka punku

Další den plavby byl poklidnější, o to víc jsme rozvířili vody alkoholické a načali další naši oblíbenou tequilu pod stříškou kempu, neboť o jasné letní noci se mluvit nedalo. Někomu ale voda padající z nebe nestačila, a proto když jsem kolem půlnoci potkala K. obalenou v ručníku vykračující si po kempu se slovy "že dostala chuť se okoupat". Škoda, že ono místo na koupání byl žabinec.

Colours of Ostrava

5. srpna 2010 v 10:49 | Kate
Dulsori
Má více než půlroční natěšenost na Colours se stupňovala takovou rychlostí, asi jako rtuť v teploměru stoupala výš v těch nejteplejších letních dnech. Občasné hektično mi není zas tak cizí, proto po přežití úmorné cesty z návštěvy tábora jsem uháněla se přivítat s P., která po roce přeskočila velkou louži a zavítala do rodných končin a to zrovna v předvečer začátku Colours.
Po rozdýchání až převelkého sousta euforie jsme s P. a N. začaly plánovat první Barevný večer a na rozjezd jsme zvolily vybočení české hudební scény a to alternativní seskupení Sunflower Caravan, které potěšilo klavírním popem, zvuky kytar a proříznutou pusou frontmana Andyho.
Propašované víno nesmělo přijít nazmar a večerní přípitek u řeky na počest našeho znovu shledání měl o to větší jiskru. Škoda jen toho faux-pas, které si s P. budeme navždy pamatovat a možná i security team u open air klubu s houpacími sítěmi. Ale co bychom neudělaly pro deseti minutou křeč smíchu Nicolle.:) Proto jsme radši nabraly rychlost a utíkaly na velkou show jihokorejských Dulsori. Respektive zakotvily to na louce, poslouchaly dunění velkých jihokorejských bubnů, prý svěží rituál z 3. Století, a do toho hltaly Petiny americké zážitky a mísily to s našimi českými radostmi a strastmi.
Valravn
Příjemně naladěni jsme se v pozdních nočních hodinách vydali na jeden skvost s názvem Valravn. Kdo má slabost pro elektroniku něčím okořeněnou tak jako já, pak s úžasem sledoval skvělou show. Vůbec nevadilo, že oním kořením byla syrová severská lidová hudba, odrážející až cosi mytického a to díky krásnému hlasu zpěvačky Anny Katrin Egilstrød pocházející z Faerských ostrovů (zbytek členů kapely je neméně exotický -Švýcarsko, Dánsko). Právě tímto zážitkem jsme zakončily čtvrteční/sobotní noc a prospaly den, abychom nabraly energii na páteční Barevný večer a následující noc.
Druhý den jsem vtrhla do areálu ještě v podvečer a spolu s Věrou vyrazila do klimatizovaného NYC stage užívat si vystoupení temperamentní Tonyi Graves (zpěvačka z Monkey Business), které spočívalo v mixování swingu, soulu, občas rocku a taky jazzu. Něco, co
Erik Truffaz
neslyším každý den a o to víc jsem odcházela z vystoupení nadšená a plná energie hledat zbytek přátel, které jsem potkala pod pódiem roztančené u pohodové hudby Australanů, Dubmarine, kteří pro změnu kombinují reggae a dancehall, čemuž já normálně moc neholduji, ale tohle mělo náboj a hlavně atmosféru barevného festivalu.
Po těchto australských domorodcích jsem už jen vyčkávala na první tóny, které se linuly z trumpety Erika Truffaze. Krom toho, že tento Francouz je špičkou jazzu, navíc ho umí nádherně zamíchat s elektronikou, drumy nebo i s hip-hopem, čímž sice sníží počet posluchačů, ale zvýší počet těch náročnějších (nebo těch, co mají rádi experimenty), a o to víc se zvýší kvalita hudby. Toto vystoupení bylo navíc okořeněné o kuriózní výkon beatboxera Sly Johnsona a popravdě…. Neznělo to vůbec špatně.
Jako každý večer, přišla na nás žízeň a tzn. rychle do fronty před radegast stan. Málem jsem zapomněla zmínit, že od té doby co Peťa přijela z USA je jedním z nejukecanějších tvorů a tudíž, když jsem se otočila, ona stihla konverzovat s pěti Slováky najednou a zvát se od nich na pivo. Od té chvíle jsme za celý večer neutratily ani korunu, všichni jsme si zatančili před výčepem na hitovku od Proclaimers (jinak teda tahle kapela ne-e), zdokonalili se v high five a low five, zavítali na psychedelický rock od Porcupine Tree (místy příliš tvrdou hudbu vyvážila opět úžasná atmosféra a skvělá show) a úplně vyčerpaní jsme kolem druhé ráno stihli ještě Zion Train - taneční reggae a dubstep nebo nějaká taková směska bych řekla. Následovala ospalá cesta domů tramvají a ve snech těšení se na Cranberries.

Ne ledajaký rozjezd prázdnin

19. července 2010 v 20:25 | Kate
Chcete si odpočinout od lidí s jistými stereotypy a přitom tak úplně neuniknout společnosti; na všem shlížet s vrcholu a pod nohami cítit ne pevnou půdu, ale máte rádi dotyk se skalou a okolo prázdno, prázdno, prázdno a horský vzduch? Nevadí vám občasný nával německých turistů a temperament trošičku hlučnějších Italů (ok, i před těmi se dá dost dobře ukrýt)? Nebaví vás se válet 10 dní u moře a chytat bronz, popř. prasečí zabarvení? Toužíte po dávce adrenalinu a jste schopni se na pár nocí zřeknout matrace? Chcete prostě něco vidět? … Jeďte do Dolomit! Člověk by nevěřil, že pokud nechytne hodinou zácpu u Brna, kde je takzvaný trychtýř - 3 pruhy aut vcucněte do jednoho, však času dost nebo vás až přespířiš nezbrzdí horské serpentiny, je tato dech beroucí část Alp v podstatě za humny.
sello gruppe

My jeli s rodinou a se známýma na vlastní pěst, nakoupili průvodce a čerpali ze zkušeností dřívějších. Hlavní rozdíl od lezení ferrat v Itálii a v Rakousku je ten, že v Itálii se člověk musí více vypořádat s výškou a se vzdušností, která zpočátku může nadělit poněkud více adrenalinu. Ale člověk zatne zuby a ono to pak přináší své plody. Ta panoramata umlčela nejen nás, ale mnohdy i ukecané Italy, některým však nedocházelo, jaké poklady skrývá jejich země. Avšak mnozí z nich si na takovýhle kopcích trénují fyzičku v dost pokročilém věku a jedou si hezky ve svém tempu.
My měli štěstí hned v několika ohledech: začátkem července zde není tolik lidí; je tu dost Čechů, kteří vám poradí, kde zalozit, či zajít na trek; restaurace a bary po večerech nepraskají ve švech, takže když sledujete MS ve fotbale, je místo k sezení. Škoda jen, že pokud má člověk větší požadavky a chce skloubit pivo, pizzu a televizi s přímým přenosem, ve Val di Fassu opravdu těžko pochodíte (já prolezla celé údolí s nespočetným množstvím podniků a pizzu jsem si nechala udělat jedné restauraci a šla se s ní dívat na fotbal do restaurace druhé). Počasí tak ideální, že když jsme se první den vydali na Marmoladu, nejvyšší bod Dolomit (3342m n.m.), nebyl na obloze ani mráček, vrchol šel celou cestu nahoru vidět a co teprve to kochání z vrcholu, zato jedinci, kteří se tam v mačkách jako my belhali následující den, měli poněkud pod mrakem.
Jelikož naši známí mají tendence většinou vše hnát do extrémů, nemusela jsem se bát, že se budu nudit a nebudu schopna v noci usnout. Propocená trička, namožené svalstvo a celková únava… to vše se nám vrátilo v podobě vítězoslavných pocitů, které přicházejí po zdolání obtížných tras. Zároveň je mi více než jasné, že se pokusím zdolat všechny překážky, abych se zde mohla vracet znova a znova, protože deset dní na prozkoumání těchto různorodých a překrásných hor opravdu nestačí.
dolomity

"Velký řeky, malý říčky, velký řeči, ...." (TB)

24. dubna 2010 v 18:22 | Kate
(Passion Pit; Little Secrets)
moravice10

Jsem přesvědčena, že Viktorka u splavu by našemu letošnímu sjezdu Moravice prozpěvovala až do aleluja. Deštivý týden předcházející prosluněnému víkendu měl za následek mírně vylité břehy, ale o to rychlejší spád řeky, což my, milovníci vodních divů, náležitě oceníme.
Byť se to zdá nemilé vstávat kvůli takovéhle události se slepicemi a pak pospíchat na vlak, kde buď sedíte na schodech u výstupu, nebo sedíte u záchodu anebo máte obličej přilepený k oknu, na které dýcháte, takže nemůžete ani pozorovat okolní krajinu. Ale i tohle může přinést sarkasticky-sofistikovaně orientované rozhovory (jinak řečeno rýpavé poznámky na adresu drahých přátel).
Průběh dne je velmi prostý. Nasoukáte na sebe tuze nepříjemný neopren, tato činnost v mém případě zabere asi 15 minut, normálnímu smrtelníkovi 30 sekund. Poté uchopíte kánoi se spolujezdcem a elegantním způsobem ji položíte na vodu. Od počátku vyplutí si v hlavě vsugerujete fakt, že věci máte zcela vodotěsně zabalené. Řekla bych, že pro 80% lidí je tato událost degustací těch nejprapodivněji vzniklých lihovin (výjimkou je pivo). Zpozorovala jsem, že k doplnění pitného režimu dochází pravidelně před sjetím nebezpečnějšího úseku, mnohdy pouze před sjetím vypadajícího nebezpečnějšího úseku a posléze taktéž. Příslušnice ženského pohlaví mají samozřejmě tu výhodu, že za a) nemusí zbytečně utrácet za pitný režim, za b) nemusí ani nijak okatě dávat najevo, že by rády doplnily pitný režim. Příslušnice ženského pohlaví jedoucí pouze na homonymním plavidlu mají tuto "výhodu" zcela umocněnou. Věřím, že kdybychom N. přijaly všechny tyto nabídky, tak jsme po hodině jízdy…ehm jak to slušně říct… poněkud dost pod vlivem, více než přiopilé. My, ale řekly NE!, alespoň v denních hodinách a zvlášť na lodi.:) Dokonce jsme se neposilnily ani před jistým osudným jezem. Všichni okolo stojí, s lehce pobaveným výrazem pozorují dvě slečny, které se svou kánoí míří na jez, nalevo ještě vnímám pochichtávající se kamarády, kteří se div nevsadily a tvrdily, že se cvaknem, protože oni se loni také cvakly a tím tuplem my, a že aspoň bude o zábavu postaráno. Ach ti muži. Už díky faktu, že jsme o jistou gramáž lehčí než oni, se zvyšují naděje, že bychom to mohly my, úplné amatérky, ustát. Vratká kánoi sice N. vymrštila téměř na moje záda, ze mě udělala vlnolam a nabrala spoustu vody, čímž nás jaksepatří rozkývala, ale k překvapení všech jsme směle pokračovaly v jízdě. Poté pokračovaly samozřejmě další nesmělé nabídky. Většinou to začalo nevinně:"Ahoj holky", pokračovalo: "Vy jste mladé, nezkažené, s vámi by se ještě dalo pracovat…" a končilo ve stejný moment nahozeným vyděšeným výrazem a slovy:"Jedem!!". Ano, někteří lidé umí být dost divní, což pro nás znamenalo prosmátí se celým dnem i nedělním.
V neděli nás totiž čekal úsek plný stupňů a rozvířená řeka tomu přidala ten správný spád. Byť jsme opět vše ustály, našim drahým kamarádům se to nezdálo a v závěru jsme byli ve vodě všichni účastníci, bez výjimky, ať už chtěně nebo nechtěně. To abychom si zchladili ty připálené obličeje.

"Wake up, it´s a beautiful morning" (The Drums)

1. března 2010 v 22:58 | Kate
(The Drums; Let´s go surfing:))
Rozmanitost tak zvláštního měsícem jakým byl únor letos snad ani vhodně sdělit nedokážu. Pokud si únor nezahltím úniky do sněhových skulin, stanou se z toho dny přežívání mezi ulicemi s vodou v rozbředlém skupenství a s tím i následný sled zašedlých dnů s výkyvy obohacené o slzy, ale i smích a kulturní sešlosti s konečným hodnocením buď -10, anebo +10. Ať už se jednalo o události plesové nepovedené, divadelní více povedené a vtipné, o události typu roznášej-letáky-v-největším-mrazu či pokračování v tradičním uzívaném školním stereotypu, poslední únorový týden část tohoto doufám uzavřel a vnesl nové světlo. Protože dny volna vždycky přinesou aspoň kus té chybějící energie, byť to tak zpočátku ani trochu nevypadalo…
Hned z kraje prázdnin mě smršť sněhových vloček zanesla do nedalekých luhů a hájů, respektive do Beskyd, kde si naše středisko připravilo jako každý rok pro mladé skautské zasvěcence tradiční Eskymácké slavnosti, tentokrát trochu v ruském duchu a to nejen díky sledování zápasu Česko:Rusko, kdy moje kamarádky názorně ukázaly, že nejen muži prožívají hokejové utkání protkané buď nadávkami, nebo úskoky ze židle s radostným výkřikem.
Když to sepíšu hodně zjednodušeně, neutuchající dětský křik a smích mi ani zdaleka nebránily ve spánku v jakoukoliv denní či noční hodinu na jakémkoliv místě, s výjimkou shlédnutí filmu jako je Svéráz národního lovu, večerní toulce s T., denním broděním v hromadách sněhu a rozjímáním se nad sluncem zalitým beskydským podhůřím, sem tam starání se o dětičky při hře či následně večer s nimi jako tehdy sáňkovat do tmy (ano, ani v 18 letech mě to nepřestane bavit:)). Ale ta chata na mě měla vliv v podobě nekonečného spánku, tudíž jsem si trochu oddychla, když jsem v úterý přijela domů a neusnula hned po odemknutí dveří.
Místo toho mě čekalo vybalování a poté následné balení, tzn. doba strávená v kruhu rodinném nečinila ani 24 hodin a já spolu se 4 spoluúčastníky si to namířila směr Nízké Tatry na Chopok jak jinak než se válet do sněhu. Abych to trošku rozvedla jednalo se spíše o královské hodování a následné spalování na sjezdovkách, mnohdy i mimo sjezdovku. Vše se započalo těstovinami s kuřecím masem, které jsem další den vyjezdili, na další večeři jsme si naservírovali lasagne a to přímo v domácím pekáči vyrobeném z alobalu, zapíjeli to bílým vínem a vše trávili u koukání na Into the Wild. Následující den nám nebylo souzeno jezdit nahoru a dolů a zčista jasna se slunce vytratilo neznámo kam, div se nad "Tatrou neblýskalo a hromy ne divo bily". Jezdila jen jedna dlouhá lanovka a to se nám nechtělo obětovat 20 euro, proto pro přemlouvání jsem se i já připojila k těm čtyřem, co se jim v hlavě rodí dost divné nápady a dala prkno na záda a za fujavice a chumelenice stoupala na větrnou hůrku aspoň pro šálek horké čokolády. To jsem netušila, že téměř na vrcholu si budu muset lehat na zem jako v zákopech a sledovat lidi jak jim to krásně jede dolů, zatímco já si to mířím opačným směrem s nulovou rychlostí do protivětru.
Po mém pravidelném odpoledním spánku mě probudila vůně krkovičky a opékaných brambor a nečekaně další filmová nálož.
Únava neúnava a i přes sněžení a mlhu jsme se vydali vstříc poloprázdným svahům, natěšeni na pokusy o freeride, objímání smrčků, hledání sjezdovky, boření se v tunách sněhu a spontánním skokům, kdy prkno skokánek nemine. Dokonalé zakončení v podobě hovězího steaku, frisca a víno a směšné chvilky noci, přestože víčka už dávno chtějí vytvořit tmu. Vyčerpanost, a proto dokázali jsme, že účinnost může být větší než jedna a baterky se dobily a spouští jaro.

Konečná pro Marca Aurelia

13. prosince 2009 v 19:15 | Kate
Pořádně se naladit na tu voňavou vánoční atmosféru, ta jiskra v oku, v mysli říše neutuchajících snů, tak jako kdysi, kdy dětská léta byla pro nás nekončící pohádkou… Abych si letos našla nějaké to kouzlo a opomenula ty nesmysly, které to všechno vždycky zkazí, celá natěšená jsem se rozhodla jet se školou do Vídně, nasávat atmosféru a nasávat punč.
Budík zazvonil přesně ve 3:15, což je asi fáze, kdy spánek je jemný, ale stejně mě překvapilo, kolik energie jsem v sobě našla a bez reptání jsem se vydala do mrazivého skororána, abych ve spánku tvrdě pokračovala v autobuse. Načež nám řidič autobusu znalec všech cest s vizáží Ondry Hejmy pustil super komedii, jak sám tvrdil, s názvem Bratři z donucení. Název ale přímo říkal, že větší kravinu se vám stěží podaří najít aneb jak zhýčkaní lidé investovali hromadu peněz do jednoho zapomenutého nesmyslu. Naštěstí Vídeň přece jenom od Ostravy není zas tak daleko, abychom byli nuceni shlédnout třeba další povedený film Bratři z donucení 2.

Prohlídka Schöenbrunnu neboli takový menší habsburský byteček byl jako první na programu, poté jsme obdivovali všechny různé architektonické skvosty, které honosí celou Vídeň, zavítali jsme také do Albertiny k impresionistům a hlavně taky jakožto správní milovníci vánoční atmosféry vstříc trhům a vánočnímu punči. Jen tak si razit cestu mezi davy lidí, jíst předražené pražené oříšky, usrkávat již zmíněný punč a tvořit plno omylů, kdy následně vám zrudnou tváře nejen tím mrazem. Domů pak přijedete opět někdy v noci do inverzí plné Ostravy, unavení, nesmírně spokojení, usměvaví (punč?:)) a máte pocit, jako by jste prožili jeden den a pak se vrátili o ten den zpátky v čase.

Hukvaldský seminář tanec přináší

17. listopadu 2009 v 11:49 | Kate
(Empire of the sun; Walking on a dream)

Kombinací menšího vzdělávacího procesu a večerní nablýskané zábavy může vzniknou příjemný víkend. Jinak řečeno přes den soubor seminářů a večer ples ve škole Leoše Janáčka na Hukvaldech. Nebo taky nasbírejte nové a nové informace, které z hlavy účast na plese vysype (možná).
První přednáška byla ryze aktuální. Signatář Charty 77 přijel, povídal, povídal a povídal, abychom si tehdejší režim dokázali představit lépe. Povídal také o ne moc příjemných věcech, které se většinou odkryly až po revoluci při vyslýchání. Přednáška byla ale moc dlouhá a brzo ráno a takový příval těžkých informací byl na mě krapet moc. Snad druhá přednáška byla vcelku zábavnější, neboť se týkala Evropské unie a jak se dostat k práci až k Bruselu, kolik nesmyslných papírů se člověk musí nahrotit. A jak vycházet s lidmi z 27 národů v práci.
Po obědě to ale konečně dostalo spád a my seděli zaražení do židle a poslouchali každé slovo. Členka společnosti Člověk v tísni barvitě poreferovala o Postavení žen v Africe a sexuálním násilí. Tušila jsem, že tam (konkrétně v rep. Kongo) žena znamená nic, netušila jsem, že se ji vojáci rozhodnou jen tak brutálně znásilnit, když pracuje na poli a muž ji poté vyhodí s dětmi na krku na ulici. Že tam absolutně nic nefunguje, pořád je tam navíc válka, středověk, peníze posílány zde se většinou jakousi záhadou ztratí, vyslané posily z OSN jsou téměř k ničemu a většinou tam lelkují, lidé převážně katolíci nechtějí na tom nic měnit pokud jim někdo shora neřekne, to by se i ti muži třeba chovali jinak, ale holt papež se nevyjadřuje, přitom by mohl změnit dost, strašně moc… To se pak člověk cítí jako nejvíc povrchní člověk a dokonce tu Českou Republiku začne uctívat. Bylo to dost takové drsné, protože člověk si říká, jak toho ví o Africe a tamějších problémech dost, ale zatím vším je neodryto spousta věcí, které by mohly leccos ovlivnit. Možná to ve mně přehnaně hlodalo, když vím, že jsem proti tomu úplně bezmocná. Naštěstí poslední přednáška bylo takové úsměvné pohlazení, které zahnalo mírně hustou atmosféru v sále.
Totiž u přednášky s názvem "Na embéčku kolem světa" prožíval člověk dvouhodinovou křeč smíchu. A poté se samozřejmě zasnil a zatoužil po těch skromných toulkách nejen přes celé Rusko.
Po večeři se přednášecí sál proměnil v sál plesový, konečně.:) Byť repertoár značně pokulhával a většinou se písnička odbyla (ne)tancem polkou nebo něco na ten způsob, dokonce přišlo i na rock´n´roll, jive a valčík, což byla ale na tomto plese výjimečná událost, protože s takovou kapelou bych si příště zapla rádio. Ale společnost přátel protáhla večer o nějakou tu hodinku navíc, jak už to na plesech chodí. Z toho pouze vyplývá, že hodlám ty boty letos protančit.

Za nepoznaným příbuzenstvem

10. listopadu 2009 v 14:01 | Kate

Vždycky jsem si přála poznat své vzdálené příbuzné a zjistit, jestli ty historky, co si povídají jsou pořád ty samé, a jestli ta stejná krev se projeví i o pár kolen dál. I tady v Ostravě mám slušně rozvětvenou rodinku, která se scházela, oslavovala (byť mnohdy rodinná oslava=fraška), vychovávala nás, tvořila nám dětství, tak pestré, že barvy z něj jen tak nevyblednou. My jsme tenkrát o žádných dospěláckých starostech nevěděli a rozvody, hádky, nemožná komunikace mých strýců a tet a prarodičů nás sestřenice a bratrance začaly pomalu navzájem vzdalovat a sešlost jednou za rok/ za dva roky a to většinou jen s jedním člověkem a řeč tak trochu vázne.
Člověk většinou na ty trapné rodinné oslavy zanevře, pořád na ně nadává, když se přestanou konat, tak je rád, ale mi takové věci docela chyběly. Proto když nám z Čech přišlo pozvání, že babiččina poslední žijící sestra, se kterou se hezkou řádku let neviděla, slaví 80 let a byli pozvání všichni, kdo s touto větví mají co do činění, řekla jsem si proč nejet. Naši krajně překvapení, odkdy jsem jako pro rodinné oslavy.
Byť ostravských zástupců této krve je požehnaně, moc se nás tam nevypravilo, a z mé věkové kategorie jsem se rozhodla jet jen já, což byla škoda, když mám tolik bratranců a sestřenic a ani bratr neshledal tuhle sešlost nijak atraktivní.
A tak jsme sychravého říjnového sobotního rána vyrazili já, rodičové, prarodičové a taťkovo dvojče směr Vysočina, Havlíčkův Brod, Humpolec až jsme dorazili do vesničky Želiv, odkud babička pochází a kde strávila hezkou řádku let. Já tam byla asi podruhé a znala tak okrajově taťkovu sestřenici a její děti, které jsme přijeli párkrát navštívit, kterak jsme se vraceli z častých dovolených z Šumavy. Takže trochu jedna velká neznámá a zvědavost, kolik lidí dorazí, jací budou, kdy mi začne lézt ten super čecháčský přízvuk na nervy, kdy mi přestanou rozumět tomu nejdokonalejšímu ostravskému nářečí… ale těšila jsem se.
Oběd se konal v místním premonstrátském klášteře, který ještě kupodivu funguje, kde kdysi babička a všech jejích tuším pět sourozenců chodilo za války do německé školy. Z toho část budovy nyní poskytuje i ubytování, tak proč toho při této příležitosti nevyužít. Už při vstupu do kláštera jsem si potřásla rukou asi s dvaceti lidmi, jejichž jména jsem po vyslovení ihned zapomněla. Babiččina sestra, kterou jsem viděla taktéž poprvé měla v celku podobné rysy, ale vypadala tak mladě a plná elánu.
Po obědě jsme dorazilo spousta dalších lidí, poté jsme se všichni vydali na prohlídku kláštera, babička poznamenaná zdejším vyučováním znala víc informací než průvodkyně. Prohlídka ale každého zmohla, takže při návratu do sálu každý asi tak půlhodinky jen seděl, než se konverzace znovu rozvinula, naštěstí vše zachránila večeře a následné polohromadné rozhodnutí vyrazit do mrazu, hurá do místní hospůdky Kocandy, kde jsem párkrát brečela smíchy a poznávala užší část příbuzenstva, dokonce blížící se mé věkové kategorii (když na druhou stranu si ráda popovídám s každým z nich). Jeden z taťkových bratranců tam neustále přicházel se vzorkem nějaké domácí pálenky, ať už to byla slivovice, hruškovice, všelijaké směsi, či pálenka s jeřabinami. Ony se ty historky musí občas něčím proložit. Netušila jsem, že mám/měla jsem příbuzné kdesi v Rakovníku, Berouně, Klášterci, krom teda Želiva a okolních vesnic. Myslím, že kdybych na matrikách zapátrala, kdo ví, kam by mě to až dotáhlo, někde do Sudet možná... Každopádně slušnou zásobu historek nám pověděli o taťkovi a jeho bratrech, když sem tam do Želiva přijeli jako malí a vzbudili rozruch a trošku posměch jakožto malé děti z velkoměsta. Jak babička a její sourozenci a člověk v podnájmu žili v jedné chatě, kde byla kovárna, pekárna, máselna a já nevím co ještě všechno zároveň (domek pořád stojí, naštěstí už jen jako místo odpočinku).
Že by se po více jak třiceti letech začali obnovovat narušené styky a udávat do chodu nové známosti? Těžko říct, možná opět jednou za rok, pokud vůbec, byť nám tam bylo tak dobře, zároveň jsem záviděla, jak to tam funguje, lidé se pořád scházejí, všichni se baví se všemi, generace starší mladší, baví se, směje se, nikdo nikomu nic nevyčítá, neřeší se problémy, nikdo si pořád nestěžuje… U nás v Ostravě se každý strašně rychle vydal svou cestou jako by už nechtěl nic takového a jen si ponechal ty dětské vzpomínky. Na druhou stranu, někdy se ani nebylo čemu divit. Něco nefungujícího se vždycky zaplácá něčím, co funguje.
Trocha stesku byla přeplněna nadměrným veselím, když jsem v autě cestou zpátky pozorovala tu milou vlast, na ten chladný pestrý zevnějšek. Myslím, že matriky už na budování rodokmenu čekají.

Prahou nePrahou

2. října 2009 v 18:41 | Kate
(Kasabian; Fire)

Lidé rádi využívají všelijakých slev. Někdy až tak moc, že jsou schopni jet v přecpaném vlaku z Ostravy do Prahy ne přecpaném jak obvykle, ale až do té míry, že mini ulička vedle kupé je dvojitá. Úžasný pocit ze vzrušující jízdy, zabedněných oken, které nelze otevřít jako bonus tu máme hyperaktivní otravné šestileté děcko, které vám svou neposedností ubírá i těch pár centimetrů místa. Zajímalo by mě, kde zmizel ten nápad se zakoupením místenek.(?) Naštěstí těch 90kč za vlak nás drželo alespoň při těch křečovitých úsměvech.
Brzy dopoledne nás přivítalo to známé Hlavní nádraží a tak strašně čisté jako hlavní nádraží bývají. Už mě ani nepřekvapilo, že spát jsme měli kdesi na Zličíně v hasičárně, protože v Praze není neobvyklé zažít nocleh v pestrých a neobvyklých ubytovacích zařízeních (v našich případech).
Někdo se vydává vstříc oslavám Pražského jara, my slavili spíše pražský podzim. Po všech těch celodenních toulkách zapadlými i méně zapadlými uličkami, návštěvách kaváren (Latte ze Starbucks je normální Latte neodpovídající 75 korunám, ale oni si na turistech i hloupých ne-turistech rádi smlsnou), neustálými jízdami metrem, kdy klidně můžete potkat člověka z Ostravy, který chodí na stejný gympl jako vy, jsme úspěšně opět zakotvili na vzdáleném Zličíně spolu s vínem, místo abychom vyslechli volání nočních podniků.
Neděle zaváněla počínajícími bolestmi v krku, několika kilometry v nohách - že já se tou Prahou tak vždycky nechám strhnout a hlavně návštěvou s bývalou spolužačkou, která se před rokem musela odporoučet do Prahy, i přes širokou škálu přemlouvání a náznaku odporu.
Po tradičním tlachání, kdy ona už nemluvila tak rychle jako kdysi (čím to bude:)), a já se mermomocí snažila aspoň trochu zpomalit, jsem opět sedla na metro a vydala se strávit večer/ noc opět vesměs povídáním kdesi na Olšanských hřbitovech se známými z různých koutků Čech (pořád nechápu, proč jsme nemohli navštívit seriózní podnik, ale budiž:)) a s Věrou stihly dokonce poslední metro směr Zličín.
Ráno ostatní pokračovali na závod "Napříč Prahou přes tři jezy", já už unavená, polonemocná spala ve vlaku, ale ráda, že od letní návštěvy konečně znovu zavítala do toho našeho hlavního města, přece jenom, občas je i ta milovaná Ostrava trochu těsná.

Putování pokračující do závratných výšin

27. srpna 2009 v 9:21 | Kate
Některá putování ani nemusejí trvat dlouho, a přesto pak máte pocit, jako by jste právě objevili veliký kus světa.
Ve dnech, kdy jsme se pod hvězdami posypanou oblohou, loučili s nově navázanými známostmi na mezinárodním kempu ve Francii, zavítali za mnou a Nicolle mí rodiče, abychom plynule navázali a autem putovali do Chamonix. Za tímto názvem se skrývá francouzské údolí, kde to hýří malebnými domky, turisty, centrum plné značkových obchodů pěkně zabudovaných právě do těch malebných domků, hotýlků a penzionů a především horolezci a turisty, kteří sem přijeli pokochat se nádhernými velkolepými vrcholky a třeba i podnikat dobrodružné a leckdy nebezpečné výpravy do hor.
Jelikož jsme se v místních kempu rozhodli z časových důvodů zůstat jen jednu noc, nelenili jsme a rychle se vydali na místní autobus, který lidi rozváží po celém údolí a je v podstatě zdarma. Ten nás zavezl do centra, ale nám ten výhled zezdola nestačil, proto jsme pár peněz vrazili do lanovky, která během 10 minut zdolala převýšení zhruba 2km a k tomu náramně rozbolela hlavu, ale zato se nám dostalo krásy krás a to pohledu na zaledněné vrcholky, nekonečná panoramata a především Mont Blanc, který z údolí můžete vidět jen z jednoho bodu, proto vyvézt se lanovkou nahoru na odlehlý cíp špičaté skály daleko víc prohloubí údiv. Jedním slovem nádhera! Po tom všem kochání a obdivování všech těch horolezců, kteří stanovali kdesi na ledovém poli, či se promítli jako jedna tečka kdesi ve skále, jsme se vydali na cestu zpět dolů do údolí a následně do kempu místním vlakem a díky tomu opět proklínali všechny francouzské vlaky (opět!) a do paměti opět poznamenali další nervově vyčerpávající zážitek o tuze neoblíbených, byť luxusních vlacích…
Se sluncem v zádech jsme dopoledne po nákupech hektolitrů vína pokračovali naši tour do Švýcarska přes všelijaké serpentiny, nekonečné zatáčky, za to s dokonalým výhledem. Na každé benzince jsme netušili, jestli tentokrát na nás vyštěknou francouzsky, či německy nebo snad dalším pomíchaným dialektem, takže díky bohu, nebyli jsme už ve Francii a tudíž angličtina pro ně nebyla takovým problémem.
Jelikož Zermatt je údolí, do kterého normální auta nesmí, člověk se musí nechat vyvézt vláčkem nebo taxíkem. My zvolili mikrobus, který jel přímo z našeho kempu, pak hurá na lanovku a túra do závratných, mnou oblíbených výšin mohla začít. Myslím, že každý z nás se doslova octl v oblacích, když jsme se dobelhali pod nástup na Matternhorn - místo, kde normální chůze nestačí, kde už pokračují ti namakaní horolezci. Vítr příjemně foukal, slunce svítilo, my se usadili na jakousi zídku a užívali si. Doslova si užívali ten moment, malý neuchopitelný, jakýsi odraz šťastného pocitu.
Cestou zpět v údolí jsme zase nakoupili, ale některým butikům typu Swarovski jsme se museli vyhnout. Radost jsem měla také z většího výskytu českých občanů a to jak v horách, tak dole v kempu, kde mi to přišlo tak celkově česko-slovenské. Tudíž půlka těla už necítila jako doma, stačilo pak následující den a noc překonat tu zdlouhavou cestu autem a v pět ráno se téměř po měsíci octnout v náruči domova s hlavou přeplněnou zážitky nejrůznějších podob, které se nám s Nicolle podařilo pěkně nashromáždit.

Mezinárodně po Francouzsku zakončeno s hlavou v oblacích švýcarských

17. srpna 2009 v 21:25 | Kate
Opět se v plné kráse dostavil ten post-cestovatelský pocit, kdy po měsíci otevřete dveře svého hnízda a vy opět přičichnete k té nejlepší vůni, vůni domova a je jedno, že je pět ráno a máte za sebou 15 hodin cesty v autě, prostě z toho všeho máte radost.

Když se ohlédnu o měsíc zpátky, vidím sebe a Nicolle jedoucí do země francouzské, všem natolik známé, ale my vlastně kráčely do neznáma na tzv. International workcamp. Naplánovaly jsme si to samozřejmě pěkně, stresovaly nevím-jak-dlouho, ale docela s klidným pocitem usedly do vlaku směr Praha, kde jsme po prvotních zmatcích na autobusovém nádraží nakonec nastoupily do správného autobusu, bohužel vystoupily jinde, než jsme měly a to v místě tak nesympatickém, kde neakceptovali moje náznaky lámavou francouzštinou a po mém anglickém monologu jsem mohla samozřejmě zpozorovat jen pohrdání. Nezbývalo než koupit lístky na předražený vlak a téměř před kolapsem se vydat na dlouhou jízdu do města Clermont-Ferrand a absolvovat jednu noc v hotelu v pokoji zhruba 2x2m s náramným výhledem na okap, protější okno vzdálené cca. 1m a dole jakési smetí. Upřímně mi to při těch mých nadměrně zaktivovaných stresorech bylo jedno, místo toho se moje mozkové závity děsily dalšího dne a dalšího cestování vlakem tgv, SNCF a nevím, co ještě.
Naštěstí i přes nepřehlednost na francouzských nádražích jsme dorazily do městečka Brioude, kde nás vyzvedl chlápek s pomačkanou cedulkou s nápisem Concordia, obdivovatel Che Guevary, s poněkud pochybnou vizáží, že prý je to jeden z našich vedoucích a angličtina není ani trochu jeho silnou stránkou. Potlačované "Hm" a hurá do kempu, kde nás typicky jak to dělají Francouzi přivítala druhá vedoucí dvěma polibky na tvář (to jsem ještě netušila, kolik jich budu muset podstoupit, proto jsem se usmívala a tvářila "děsně v pohodě"), zpočátku nevinné francouzské stvoření vypadající jako "rádoby umělkyně".
Během odpoledne a večera nakonec každý šťastně docestoval do toho poněkud ospalého městečka a po prvních dnech bariéry opadly a já si lidi z Turecka, Korei, Německa, Holandska a dokonce i z Francie poněkud oblíbila, což bylo nejedno z mnoho překvapení, která na nás číhala na každém rohu. Totiž netušila jsem, že workcamp bude natolik nezorganizovaný, že Francouzi jsou jako vedoucí naprosto marní, že tři týdny si budu připadat jako v komínu, neboť kouřit mohl kdokoliv a většina toho jaksepatří využila a co hodinová hláška, kterou neustále opakoval a vyřvával bludný Holanďan "I need a cigarette!" se stala jaksi zažitou a i my, nekuřáci si na ni zvykli.
Ano málem bych zapomněla na bludného Holanďana Stana, který sice otevřel konverzaci (až moc) a díky kterému počáteční tréma trochu opadla, ale je to jeden z těch lidí, které z hlavy nevymažete ani když přijdete o paměť. Totiž jeho pronikavý hlas, pořád ty stejné historky o Holandsku - probíral zejména trávu, prostitutky, anarchii, svoji vyvinutou sestru, neustálé se lepení na každou osobu ženského pohlaví v kempu, parodizování Titanicu, řvaní jen tak z nudy a hlavně jeho zpěv! Začalo to chytlavou písničkou od Lilly Allen "Fuck you blabla" - takový ten přeslazený letní hit a pokračovalo to Like a Virgin, kterou "poholandštil" na Like a Vržááán a dokázal se takhle zabavit na celé tři týdny. Každodenní nadávky na jeho osobu jako by ho míjely a on se prostě nezastavil a stejně jako Francouzi byl poněkud v náladě po jedné menší skleničce jejich přeslazené a předraženého piva a to nemluvím o tom, co to s ním dělá, když jste součástí tří po sobě jdoucích vesnických akcí a s větrem v zádech se trmácíte v povozu traktoru plného slámy.
Z toho všeho nám všem účastníkům brzy došlo, že pojem "International workcamp" bude mít trochu jinou podobu než ostatní workcampy. Ocitli jsme se prapodivné třítýdenní francouzské plavbě a vpodstatě se moc nenadřeli (a hlavně to naše trhání plevele, očišťování skalek a sekání přišlo trošku zbytečné) a když už tak jen deset dní, pár hodin a celá zdejší vesnička z toho byla nadšená a místní postarší obyvatelstvo nás pozvalo na oběd a barbecue.
Ale jak den minul den začala jsem se občas z toho nic nedělání nudit, přestože jsme si nás 15 rozuměli a pokrmů světové kuchyně si užili až až, přehnané nicnedělání, nemožnost vedení se vzrůstající jejich neschopností se vyjadřovat anglicky a většinou prozevlené víkendy v kempy (ještěže se vždycky najdou výjimky, např. sjíždění řeky na kánoích a brouzdání městem Le Puy en Valey považuju za jedny z největších kladů.:)), mě nutily vytvářet myšlenky domáhající se brzkého konce. Přece jenom tři týdny je dost na vytvoření si názoru "Ve Francii opravdu bydlet nechci, byť skrývá pěkná zákoutí"a spolu s Nicolle (díky za každodenní přísun češtiny!:)) jsme ve Francii všechno české považovaly po té době za svaté. Na druhou stranu poslední dny se vydařily, zvlášť poslední noc, kdy většina spala venku, napjatě pozorovala padající hvězdy a hlavně si začala uvědomovat fakt, že v takové sestavě se už asi nikdy nepotkáme.

A hlavně ty tři týdny mi přinesly plno nečeho obohacujícího a jen tak z hlavy nesmazatelného, zároveň letními paprsky prosluněného a nejenom znalosti (sprostých) tureckých a korejských slovíček.
A zakončení s hlavou v oblacích švýcarských? O tom někdy příště, snad brzy.:)

Fotky:

Jeden únikový východ, prosím

9. července 2009 v 12:34 | Kate
When you try your best, but you don't succeed
When you get what you want, but not what you need
When you feel so tired, but you can't sleep
Stuck in reverse
.........
And I will try to fix you
(Coldplay)


Tápu mezi tou nezvyklostí být ze začátku prázdnin doma (kdy tomu tak bylo naposledy?) a snažím se tomu všemu přijít na chuť a přinutit své řekněme lehce ochablé svalstvo k sebemenší aktivitě, ať aspoň nějaké radostné pocity se dostaví, když doma to zvlášť veselé není. Tzn. nějaká ta návštěva bazénu, osedlání kola, rehabilitace (ano, stále), dobíhání na tramvaj, rozčilování se před ujíždějící tramvají a spása filmem.
Chybí mi ty převeliké hory, to štráchání do kopce, až na samý okraj sil, vše, co k tomu patří. Proto jakožto menší náhražku jsem s těmi bláznivými jedno velmi slunečné pondělí, kdy Hus byl už xkrát upálen, vydala na průzkum námi tolik známými Beskydami na vrchol hory Smrk, která ční do výšky pouhých 1200m n.m. (a kousek), avšak restaurátorské zařízení na vrcholu chybí, což vůbec nevadí, neboť na paloučku se dá toho taky dost vymyslet, třeba hrátky se samospouští, chvilkové nicnedělání, než nás chuť na něco dobrého žene dolů, přes ty kameny ideální na výron kotníku, do nižší nadmořské výšky, kde nás místní podnik pohostí borůvkovými lívanečky. Menší výšlap a najednou tolik energie a zároveň únavy a konečně dobrý pocit při usínání.
Byť mé oku s lítostí nespatří jasné hvězdy Colours (avšak taková doměnka ve mně dlouho přebývala), nesmím si po mém chvilkovém zlostném stavu nechat zabíjet dny, zvlášť víkend, kdy si majitelé vstupenek budou užívat tento festival a co nejrychleji uniknout, pryč, daleko, snad pod stan někde do hor, do skal, mezi jiné lidi, uvidíme.

Roztržitě, o setkání Dumba s velbloudem

8. června 2009 v 18:57 | Kate
Obloha zbarvena dočerna nebyla na pár dní pouhou střechou pro zhruba tisíc lidí, ale přímo pod ní, kde se rozprostírá nádrž Rozkoš s nepříliš rozkošným jménem, se konala velkolepá akce, neboli celostátní setkání vodních skautů zvané Navigamus. To znamená lidí, kteří nejenže rádi tráví čas na vodě s doprovodem pádla či užívání si silného větru narážejícího do plachet, ale zároveň setkání těch lidí, kteří se rádi baví, poznávají nové lidi z různých koutků republiky nebo se naopak těší na přátelé z různých koutků republiky.
Docela nepříznivé počasí a pár dalších skutečností nečinilo tuhle velkolepou akci natolik velkolepou jako byl například ObRok konaný před měsícem, ale i tak jak už to na takovýhle akcích bývá, tu hlavu si prostě zážitky hravě zaplníte.
Netřeba popisovat, jaké vzpomínkové stopy ve mně zanechal vítr, který silně vanul do plachet, převelké množství komických situací, opět náhodných setkání při ukusování hamburgeru, kdy požádání o banální párátka, může vyvolat nejen vtipný zážitek, nezapomenutelné noční potulování s nejen kapkou dobré nálady v sobě, demonstrační hry s Poláky, ukradnutá stěžeň, velbloud, radostné setkání LibOvé, závody v pádlování, krize ve stanu, kdy smích se prolínal s pláčem, neboť jak píše Dostojevskij, po zločinu následuje trest (a určitě i troška studu), byť mnohdy může být nepřiměřený. Mohla bych se dále chaoticky rozepisovat o spoustě věcí, nadále psát nekonečné množství indicií, které holt úplné porozumění naleznou v pár osobách, zúčastněných při další z řady netradičních sešlostí.
Proto jen dodám, ať nehrajete karty s Čertem a zároveň vyvracím tvrzení, že s čerty nejsou žerty., a nejen Velký bratr nás stále sleduje.

Co v sobě ukrývaly dešťové kapky...

31. května 2009 v 17:53 | Kate

(Jailhouse Rock)


Opět jsem se utvrdila v tom, že naše plány a představy jsou úplně odlišné od toho, co se stane, neboli nic nedopadne tak, jak si představujeme. Už páteční deštivé počasí mi naznačilo, že sraz nás z moravskoslezského kraje na jedné nejmenované louce s sebou přinese nejen zásobu vody v podobě nemizících dešťových kapek. V pátek po škole jsme se tedy vydali na nádraží s velkými bágly a stany a po tom trmácení si v podvečer kráčeli zhruba 6km na onu louku. Ihned po dostavění stanu samozřejmě začalo pršet a tento proces skončil až následující den někdy před polednem, kdy organizátoři akce vyhlásili její zrušení programu a sdělili, že kdo chce může zůstat. Přestože po nějaké době přestalo pršet, několik lidí už bylo na cestě domů a já se už taktéž chystala. To jsem nečekala, že budu součástí strastiplné cesty autem, které obvykle pojme 5 lidí, ale nás tam jelo devět a devět báglů. Nejmenší osobu jsme nasoukali do kufru a zaházeli ji batohy, šest nás sedělo vzadu a dva vepředu. Naštěstí tohle trvalo jen 15 minut, pak 4 opustili vůz a zbytek pokračoval do Suchdolu na nádraží a pak hurá domů.
Únava z vlaku byla lehce zažehnuta a já už vymýšlela, co podniknu večer. Nakonec volba padla na Hollywoodský maturitní ples. Mé spontánní rozhodnutí vyvolalo ukvapenou přípravu a běh na autobus, ale rozhodně mi to za to stálo, protože škála oldschoolových rock´n´rollových písniček rozhodně vybízela k tanci. K tuze oblíbené činnosti, když je ta správná nálada. Co naplat, že nějaký slon tančící okolo mě mi zanechal památku na chodidle, že střevíčky byly protancovány, že spánkový deficit mě provází celou nedělí, protože já docela začínám mít ráda spontánní rozhodnutí, jen mě musí občas někdo trochu "nakopnout", protože to mé plánování… Zkrátka a dobře ples to byl fajnový, možná méně rozjetý, ale v rámci možností jsem byla spokojená i já. Noční život prostě neunikl mému zalíbení, proto doufám, že blížící se léto přinese akcí požehnaně a vše se obejde bez občasných zákazů ze stran rodičů.
 
 

Reklama