"It´s not the power of the curse, it´s the power you give the curse."

Melancholické záblesky babího léta

19. září 2011 v 19:45 | Kate |  Plynutí času
Stále se rozplývat nad babím létem a hlavu mít ještě na prázdninách. Přesně tohle se teď týká mě. Po týdenních říčních událostech, jsem se opět po roce přesunula do Dolomit, ikdyž ne jako loni jsme mohli okusit zdolávání větších vrcholů či obtížnějších ferratových tras, přišlo mi to místo stejně fascinující, neboť takhle to mám s horami vždycky. Svaly chtěly ale odpočinek, proto místo abychom jeli zpět domů, zamířili jsme na pár dní si osolit život do městečka Rovinj na Istrii. Neomrzelo mě jezdit s rodinou a známými na dovolenou, leč na nervách se to občas projeví, ale prostředí může ono napětí často zahnat. Ale kdoví, jak dlouho mi tenhle názor vydrží.
K mému štěstí (nebo smůle) mi zbýval ještě poslední týden prázdnin, který jsem za každou cenu nechtěla strávit v Ostravě. Sbalila jsem se, nakoupila jídlo a nasedla na vlak. Lidé si rádi povídají, dávají po půlce, takže ikdyž člověk jede sám, nenudí se. V Bruntále jsem K. musela vysvětlovat, proč jdu cítit pálenkou a pak jsme si jeli koupit piva, abychom na té Slezské Hartě netrpěli žízní.
Byl to týden, kdy jsem se věnovala manuální práci, tudíž mi všechno trvalo asi tak třicetkrát déle. Přes nedostatek mužských posil, bylo třeba zapřáhnout do bourání tábora veškeré ženské osazenstvo a ve volných chvílích se věnovat jachtingu, grilování a rozjímání na tom kouzelném a tichém místě vzdáleném pár kilometrů od civilizace, avšak jí netknuté.
Před bouří se plachtí nejlépe, zvlášť když nikdo nebere ohled na přelévající se vodu přes příď i bok a hraje se na kytaru a zpívá a to se i taková Slezská Harta promění v rozbouřené moře a vy nejste daleko od pravdy, když si myslíte, že ta holandská plechová loď se taky může někdy cvaknout.
Ale i poslední srpnové dny strávené v Ostravě měly něco do sebe. Nelenili jsme, vařili jsme, tentokrát po mexicku a stejně chutně jako předtím po japonsku a řecku a úplně poslední večer zhlédli v malokině Melancholii a nechali si zalepit pusu a zapomněli dýchat.
A začali nás strašit jako každé maturanty, ale musí přeci vědět, že to babí léto je tuze krásné a my výletnickou náturu máme. Nejen každou neděli si užívám. Stále si s kolem rozumíme, řítíme se na něm k vile Tmavomodrého světa zásadně ne po cyklostezkách, po svých se vydáváme na pochůzky do pivovarů na jedno pšeničné či stále nedáváme čokoládové zmrzlině sbohem (a i se trochu vzděláváme dobrovolně, třebas na astronické přednášce pana Grygara). Nejsou to až takové vyprahlé a sluncem zalité procházky jako tenkrát v Brně, ale... nevím, jak to dokončit. Já zas beztak opět propadnu do té melancholie.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama