"It´s not the power of the curse, it´s the power you give the curse."

Osmý květen

8. května 2011 v 17:01 | Kate |  Plynutí času

Nebudu tvrdit, že usednutí k počítači a napsání alespoň pár slov zde nepřišlo bez vnitřního donucení. Něco mi stále říká, že psaní blogových zápisků nemám zanechat, na druhou stranu mi dělá stále větší problém sdělit internetovému světu pouze zlomek z mého bdění a snění tak, aby to bylo alespoň trochu zajímavé a já se necítila "odhalena".
Protože střepy křehkého nitra by se těžko lepily do původního stavu.
S letošními rozmanitými a rozvernými jarními dny si připadám tak lehce omámená. V tichosti ale za zvuků ptáků, ulice, lidí i rostlin mě baví potulovat se a rozjímat. Každopádně takovéto jaro dokáže taky snadno zamávat s osobností samou, kdy doufám, ať veselí, ke kterému se hledám cestu (ba někdy přijde i samo), mě neopustí jen tak. Je tolik věcí, ze kterých mám radost, ale strach z pitomé pomíjivosti mi občas přetáhne přes oči pěknou šeď.
Jaké štěstí, že jistí lide jsou, prostě existují... Mají totiž blahodárné účinky na mou duši.
S čím si zaručeně spojuji tohle jaro je kniha od Virginie Woolfové Paní Dalloway.
A taky se mi zalíbil film Woodyho Allena Hana a její sestry.
Přála bych si kameru a natáčet cyklusy reportážně-dokumentárních krátkých filmů.

Když překročím ke konkrétnímu dění, musím uznat, že mé víkendy nepřestaly být méně nabité, pokud nepočítám mé nekonečné boje s angínami v zimě. Prach na kolo téměř nemá šanci usednout - projet křížem krážem Moravskoslezský kraj s milou osobou; prochodit zas kus rakouské pevniny během Velikonoc se taktéž podařilo; během slunného počasí jsem si jako každé jaro či léto oblíbila sezení na terase u piva, ale musím přiznat více hodovacích setkání by to chtělo v tak akorát počtu. Školní patálie mě letos opravdu nebaví, odpočítávám dny, krátím si povinnosti jak to jde, ale jistý strašák v mé hlavě mi zatím nikdy nedovolil překročit mnou stanovenou hranici.
Chybí mi víc nezávazného toulání, které je ne vždy za vhodno uskutečnit. To lákadlo těch dalekých cest. Přebývá a narůstá.


Nejsem autorkou této fotky. Mé boty v podání mého kamaráda, jehož fotografické záznamy můžete naleznout zde: www.matyasfoto.cz
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 kdosi z rosy / edith kdosi z rosy / edith | Web | 8. května 2011 v 23:44 | Reagovat

přiznávám, že jsem sem zavítala naprostou náhodou  a nový článek, psaný ještě k tomu dnes, mě naprosto ohromil! :-)

ze všech těch slov čiší krásně nabitá a pozitivní energie. Jako kdyby sis žila pro všechno, co chceš, pro svoje touhy, cíle a ideály, i když třeba ne úplně. To je to nekrásnější, co může člověk udělat. Škoda jen, že spousta mladých lidí (myslím tím hlavně lidi v mém-tvém věku) spíš jen tak přežívá, aniž by k něčemu směřovala.. natož pak, aby si byli jisti sami sebou, došli k nějakému sebeuvědomění a přestali marnit čas stěžováním si nebo povalováním se.

a na Clarissu se v nejbližší době taky chystám. Virginia je prostě okouzlující. (a myslím, že kolem sebe musela mít obrovské duševní kouzlo a charisma, kterému by člověk ihned podlehl, kdyby se s ní setkal)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama