"It´s not the power of the curse, it´s the power you give the curse."

Colours of Ostrava

5. srpna 2010 v 10:49 | Kate |  Časová odbočka
Dulsori
Má více než půlroční natěšenost na Colours se stupňovala takovou rychlostí, asi jako rtuť v teploměru stoupala výš v těch nejteplejších letních dnech. Občasné hektično mi není zas tak cizí, proto po přežití úmorné cesty z návštěvy tábora jsem uháněla se přivítat s P., která po roce přeskočila velkou louži a zavítala do rodných končin a to zrovna v předvečer začátku Colours.
Po rozdýchání až převelkého sousta euforie jsme s P. a N. začaly plánovat první Barevný večer a na rozjezd jsme zvolily vybočení české hudební scény a to alternativní seskupení Sunflower Caravan, které potěšilo klavírním popem, zvuky kytar a proříznutou pusou frontmana Andyho.
Propašované víno nesmělo přijít nazmar a večerní přípitek u řeky na počest našeho znovu shledání měl o to větší jiskru. Škoda jen toho faux-pas, které si s P. budeme navždy pamatovat a možná i security team u open air klubu s houpacími sítěmi. Ale co bychom neudělaly pro deseti minutou křeč smíchu Nicolle.:) Proto jsme radši nabraly rychlost a utíkaly na velkou show jihokorejských Dulsori. Respektive zakotvily to na louce, poslouchaly dunění velkých jihokorejských bubnů, prý svěží rituál z 3. Století, a do toho hltaly Petiny americké zážitky a mísily to s našimi českými radostmi a strastmi.
Valravn
Příjemně naladěni jsme se v pozdních nočních hodinách vydali na jeden skvost s názvem Valravn. Kdo má slabost pro elektroniku něčím okořeněnou tak jako já, pak s úžasem sledoval skvělou show. Vůbec nevadilo, že oním kořením byla syrová severská lidová hudba, odrážející až cosi mytického a to díky krásnému hlasu zpěvačky Anny Katrin Egilstrød pocházející z Faerských ostrovů (zbytek členů kapely je neméně exotický -Švýcarsko, Dánsko). Právě tímto zážitkem jsme zakončily čtvrteční/sobotní noc a prospaly den, abychom nabraly energii na páteční Barevný večer a následující noc.
Druhý den jsem vtrhla do areálu ještě v podvečer a spolu s Věrou vyrazila do klimatizovaného NYC stage užívat si vystoupení temperamentní Tonyi Graves (zpěvačka z Monkey Business), které spočívalo v mixování swingu, soulu, občas rocku a taky jazzu. Něco, co
Erik Truffaz
neslyším každý den a o to víc jsem odcházela z vystoupení nadšená a plná energie hledat zbytek přátel, které jsem potkala pod pódiem roztančené u pohodové hudby Australanů, Dubmarine, kteří pro změnu kombinují reggae a dancehall, čemuž já normálně moc neholduji, ale tohle mělo náboj a hlavně atmosféru barevného festivalu.
Po těchto australských domorodcích jsem už jen vyčkávala na první tóny, které se linuly z trumpety Erika Truffaze. Krom toho, že tento Francouz je špičkou jazzu, navíc ho umí nádherně zamíchat s elektronikou, drumy nebo i s hip-hopem, čímž sice sníží počet posluchačů, ale zvýší počet těch náročnějších (nebo těch, co mají rádi experimenty), a o to víc se zvýší kvalita hudby. Toto vystoupení bylo navíc okořeněné o kuriózní výkon beatboxera Sly Johnsona a popravdě…. Neznělo to vůbec špatně.
Jako každý večer, přišla na nás žízeň a tzn. rychle do fronty před radegast stan. Málem jsem zapomněla zmínit, že od té doby co Peťa přijela z USA je jedním z nejukecanějších tvorů a tudíž, když jsem se otočila, ona stihla konverzovat s pěti Slováky najednou a zvát se od nich na pivo. Od té chvíle jsme za celý večer neutratily ani korunu, všichni jsme si zatančili před výčepem na hitovku od Proclaimers (jinak teda tahle kapela ne-e), zdokonalili se v high five a low five, zavítali na psychedelický rock od Porcupine Tree (místy příliš tvrdou hudbu vyvážila opět úžasná atmosféra a skvělá show) a úplně vyčerpaní jsme kolem druhé ráno stihli ještě Zion Train - taneční reggae a dubstep nebo nějaká taková směska bych řekla. Následovala ospalá cesta domů tramvají a ve snech těšení se na Cranberries.

Porcupine Tree
Den třetí jsme se marně snažili protlačit na divadelní představení La Putyka, místo toho jsme málem umřeli vedrem a náš neúspěch zahnali roztančenou Mokoombou - představte si afrického Jacksona s kloboukem, skvělé bubny a vokály k tomu a moc, moc rytmické hudby a máte to.
Pak přišla na scénu solidní thunderstorm a tedy hodina strávená v radegast stanu, kde bylo moc lidí, vedro a vlhko = pračka efekt a hlavně modlení se, ať ta bouřka přejde a my můžeme na Cranberries. Samozřejmě jsme se dočkali, na hodinu a půl ustal déšť, přesně na dobu kdy zahrály Cranberries. Show to byla skvělá, šlo vidět, že jsou to profíci a vůbec nevadilo, když člověk znal jejich tři nejznámější písničky, ty ostatní byly totiž dost podobné. Na Zombie zpívalo snad celé publikum, do toho se ke mně linula vůně pražených arašídů, a tudíž po skončení koncertu jsem s P. rovnou zamířila ke stánku do fronty.
Chvíli jsme strávili u parádní nujazzové záležitosti Jaga Jazzist, avšak znovu se spustil slejvák, většina mých přátel byla unavená a jela domů. Naštěstí jsem potkala známé, ukryli jsme se na Jam session Fernanda Saunderse a naneštěstí jsem nebyla na vystoupení Afro Celt Sound Systém (taneční elektronika v kombinaci s keltskou a africkou hudbou) a ani maďarský počin Zagar (inspirováni především Radiohead), ale o to více jsem se těšila na poslední festivalový den (a pro změnu cestou zpátky usnula v tramvaji).
Čtvrtý den začal více než skvěle. Celá banda jsme se sešli a užívali si koncertu MIG 21 a ještě více si zamilovali Macháčkův humor. Fakt, že foukal vítr a bylo zataženo a každou chvíli to vypadalo na nějakou průtrž mračen, vůbec nehrál v naší dobré náladě roli.
Mokoomba
Pochmurno přišlo až během vystoupení Reginy Spector a ne kvůli počasí. Na začátku turné jim zemřel violoncellista, a tudíž se asi celé vystoupení snažili vydržet a zahrát nejlíp, jak mohli. Byť nejsem nějaká velká fanynka Reginy, přiznám se, že všechny ty klavírní písničky zněly živě skvěle.
Jako vrchol celého festivalu se nám v celé své šedesátileté kráse v černých úzkých kalhotách, odhalenou půlkou těla a blonďatými rovnými vlasy představil Iggy Pop s kapelou The Stooges, ne zrovna můj šálek kávy. Ale řekla jsem si proč ne, udělám si z toho koncertu srandu, protože jeho písničky tzv. odrhovačky o třech slovech nelze brát moc vážně, proto většinu celé té podíváné jsme strávili s A. a P. komentováním jeho tanečních kreací a sem tam plivání vody do předních řad (díky, že jsem byla zhruba v půlce).
Cranberries
Asi bych takový denní režim nemohla snášet další čtyři dny. Tzn. probudit se v poledne, pár hodin být schovaná doma před vedrem, v podvečer či večer vyrazit na dávku koncertů a v ranních hodinách usínat v tramvaji a zase nanovo. Na druhou stranu musím uznat, že takový festival je něco pro mě - objevování méně známých interpretů či autorů a především neprotřelých žánrů (ok, Iggy mezi ně zrovna nepatří). A hlavně celé ty čtyři dny byla naše mírně šedá Ostrava zahalena do jiných barev, nejen pro oko lákavých.
MIG21

foto Petr Piechowicz a David Webr
http://colours.cz/fotogalerie
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Dreamy Dreamy | Web | 5. srpna 2010 v 14:31 | Reagovat

Bezvadná festivalová reportáž, která mě přenesla do dění, ačkoliv jsem se Colours nezúčastnila. Sunflower Caravan znám již delší dobu a mám jejich muziku ráda, být svědky jejich show muselo být úžasné - podobně jako koncert Cranberries :)

2 Sophie Sophie | Web | 24. srpna 2010 v 21:06 | Reagovat

Velká škoda, že jsme se nepotkaly:)... I já jsem letos Barvám neodolala. Podle článku jsme se sešly na spoustě koncertů. Dubmarine počínaje a mou oblíbenou Reginou a Iggym konče. Pravdou je, že ale asi největší zážitek jsem měla z Mor Karbasi, která hrála na kostelní scéně v sobotu odpoledne a byla přímo dokonalá, velká škoda, že jsi ji minula:)

3 Jerome Stepaniak Jerome Stepaniak | E-mail | Web | 3. února 2011 v 13:06 | Reagovat

Use voucher code "onecentcoupons" to  get HostGator hosting one month free while order.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama