"It´s not the power of the curse, it´s the power you give the curse."

Za nepoznaným příbuzenstvem

10. listopadu 2009 v 14:01 | Kate |  Časová odbočka

Vždycky jsem si přála poznat své vzdálené příbuzné a zjistit, jestli ty historky, co si povídají jsou pořád ty samé, a jestli ta stejná krev se projeví i o pár kolen dál. I tady v Ostravě mám slušně rozvětvenou rodinku, která se scházela, oslavovala (byť mnohdy rodinná oslava=fraška), vychovávala nás, tvořila nám dětství, tak pestré, že barvy z něj jen tak nevyblednou. My jsme tenkrát o žádných dospěláckých starostech nevěděli a rozvody, hádky, nemožná komunikace mých strýců a tet a prarodičů nás sestřenice a bratrance začaly pomalu navzájem vzdalovat a sešlost jednou za rok/ za dva roky a to většinou jen s jedním člověkem a řeč tak trochu vázne.
Člověk většinou na ty trapné rodinné oslavy zanevře, pořád na ně nadává, když se přestanou konat, tak je rád, ale mi takové věci docela chyběly. Proto když nám z Čech přišlo pozvání, že babiččina poslední žijící sestra, se kterou se hezkou řádku let neviděla, slaví 80 let a byli pozvání všichni, kdo s touto větví mají co do činění, řekla jsem si proč nejet. Naši krajně překvapení, odkdy jsem jako pro rodinné oslavy.
Byť ostravských zástupců této krve je požehnaně, moc se nás tam nevypravilo, a z mé věkové kategorie jsem se rozhodla jet jen já, což byla škoda, když mám tolik bratranců a sestřenic a ani bratr neshledal tuhle sešlost nijak atraktivní.
A tak jsme sychravého říjnového sobotního rána vyrazili já, rodičové, prarodičové a taťkovo dvojče směr Vysočina, Havlíčkův Brod, Humpolec až jsme dorazili do vesničky Želiv, odkud babička pochází a kde strávila hezkou řádku let. Já tam byla asi podruhé a znala tak okrajově taťkovu sestřenici a její děti, které jsme přijeli párkrát navštívit, kterak jsme se vraceli z častých dovolených z Šumavy. Takže trochu jedna velká neznámá a zvědavost, kolik lidí dorazí, jací budou, kdy mi začne lézt ten super čecháčský přízvuk na nervy, kdy mi přestanou rozumět tomu nejdokonalejšímu ostravskému nářečí… ale těšila jsem se.
Oběd se konal v místním premonstrátském klášteře, který ještě kupodivu funguje, kde kdysi babička a všech jejích tuším pět sourozenců chodilo za války do německé školy. Z toho část budovy nyní poskytuje i ubytování, tak proč toho při této příležitosti nevyužít. Už při vstupu do kláštera jsem si potřásla rukou asi s dvaceti lidmi, jejichž jména jsem po vyslovení ihned zapomněla. Babiččina sestra, kterou jsem viděla taktéž poprvé měla v celku podobné rysy, ale vypadala tak mladě a plná elánu.
Po obědě jsme dorazilo spousta dalších lidí, poté jsme se všichni vydali na prohlídku kláštera, babička poznamenaná zdejším vyučováním znala víc informací než průvodkyně. Prohlídka ale každého zmohla, takže při návratu do sálu každý asi tak půlhodinky jen seděl, než se konverzace znovu rozvinula, naštěstí vše zachránila večeře a následné polohromadné rozhodnutí vyrazit do mrazu, hurá do místní hospůdky Kocandy, kde jsem párkrát brečela smíchy a poznávala užší část příbuzenstva, dokonce blížící se mé věkové kategorii (když na druhou stranu si ráda popovídám s každým z nich). Jeden z taťkových bratranců tam neustále přicházel se vzorkem nějaké domácí pálenky, ať už to byla slivovice, hruškovice, všelijaké směsi, či pálenka s jeřabinami. Ony se ty historky musí občas něčím proložit. Netušila jsem, že mám/měla jsem příbuzné kdesi v Rakovníku, Berouně, Klášterci, krom teda Želiva a okolních vesnic. Myslím, že kdybych na matrikách zapátrala, kdo ví, kam by mě to až dotáhlo, někde do Sudet možná... Každopádně slušnou zásobu historek nám pověděli o taťkovi a jeho bratrech, když sem tam do Želiva přijeli jako malí a vzbudili rozruch a trošku posměch jakožto malé děti z velkoměsta. Jak babička a její sourozenci a člověk v podnájmu žili v jedné chatě, kde byla kovárna, pekárna, máselna a já nevím co ještě všechno zároveň (domek pořád stojí, naštěstí už jen jako místo odpočinku).
Že by se po více jak třiceti letech začali obnovovat narušené styky a udávat do chodu nové známosti? Těžko říct, možná opět jednou za rok, pokud vůbec, byť nám tam bylo tak dobře, zároveň jsem záviděla, jak to tam funguje, lidé se pořád scházejí, všichni se baví se všemi, generace starší mladší, baví se, směje se, nikdo nikomu nic nevyčítá, neřeší se problémy, nikdo si pořád nestěžuje… U nás v Ostravě se každý strašně rychle vydal svou cestou jako by už nechtěl nic takového a jen si ponechal ty dětské vzpomínky. Na druhou stranu, někdy se ani nebylo čemu divit. Něco nefungujícího se vždycky zaplácá něčím, co funguje.
Trocha stesku byla přeplněna nadměrným veselím, když jsem v autě cestou zpátky pozorovala tu milou vlast, na ten chladný pestrý zevnějšek. Myslím, že matriky už na budování rodokmenu čekají.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Alenka Alenka | Web | 16. listopadu 2009 v 11:33 | Reagovat

sešlosti s příbuzenstvem, se kterým člověk se každý den nesetkává, bývají moc fajn a zajímavá :) hlavně, když ti příbuzní jsou třeba z druhého konce republiky. jiný kraj, jiný mrav. jiné zvyky, nové zážitky.. :)

btw: píšu Ti z nového blogu ;)

2 Winnieh Winnieh | Web | 16. listopadu 2009 v 18:51 | Reagovat

Sešlosti nemam moc ráda, ALE. Na jednu stranu je strašně hezký znovu všechny vidět a tak, ale ty začátky konverzací..To mi moc nejde:)
Ale na jednu se ted těšim. Svatba:)
Ááá, matriky..To by mohlo bejt zajímavý..

3 Pujcky Jeste Dnes Nebankovni Pujcky Jeste Dnes Nebankovni | E-mail | Web | 30. dubna 2011 v 13:43 | Reagovat

Zkusenosti Home Kredit

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama