"It´s not the power of the curse, it´s the power you give the curse."

"Splasklé vzpomínky"

19. ledna 2009 v 19:17 | Kate |  Pár písmen
Článek, jež se stal výplodem mého snažení napsat slohovou práci do školy... Jen pár vět v rozsahu zhruba A4... Jedná se o článek čistě smyšlený.

Otevírám dveře papírnictví s objemnou krabicí v náručí, kde jsem koupila poslední detail k dárku pro svou sestru, balící papír. "Paráda", řeknu si s lehkou ironií a vcházím do té sněhové vánice s pomyšlením, že přestěhovat se za kamarádkou do bytu na předměstí, když místa všeho dění jsou ve středu města, nebyl zas tak vhodný nápad. Ale opuštěné absolventce střední školy, která neměla peněz nazbyt poté, co se otec vrátil do své rodné vlasti těch nádherných tatranských vrcholků a sestra byla už tehdy dva roky za velkou louží a dokazovala svou pracovitost a píli, nic jiného nezbývalo. Ale tehdy přesně tato kamarádka podala pomocnou ruku a vzala si ji k sobě, aby zde v jejím milovaném Brně mohla studovat a pokusit se světu něco dokázat.


A nyní v letošním čase vánočním? Kráčím si po zmrzlých kluzkých chodnících a vyčítám si, že opět dárek do Kanady opravdu nedorazí včas, jelikož Štědrý den nastane už zítra. Podle mě to má být den sbližování lidských srdcí, aspoň jsem si to vždycky myslela, ale letos není šance, že by se v tom prázdném domě mé srdce sblížilo a na rtech mi vyskočil úsměv. Kamarádi odjeli slavit za svými rodinami a já zůstala letos sama se svými nostalgickými myšlenkami, kdy nás táta nutil hrát jednu vánoční skladbu, mě na klavír, sestru na housle. Vždycky postával u dveří a s takovým tím mírumilovným úsměvem na rtech, kdy nevyceníte zuby, nás pozoroval a máma mezitím v kuchyni smažila kapra. To bylo rok předtím, než máma nadobro odjela jako delegátka do Itálie s novým italským přítelem, čímž vztah k ní se ovinul chladem a začal přetrvávat na nucených telefonátech a kýčovitých vánočních přáníčkách. Od té doby jsme žili se sestrou a otcem sami, ale té se po třech letech po dosažení maturity naskytla skvělá příležitost jít pracovat a přiučit se do Kanady a to jsme pak s tátou žili sami, ale to i mně středoškolský život skončil a vydala jsem se vstříc studiím do Brna, věděla jsem, že zůstat v tom zapadlém opuštěném městě by byla sebevražda. To už tátovi nic nestálo v cestě, aby se vrátil do své milované slovenské země. Ale viděla jsem mu na očích, že bydlet ode mě tak daleko a co teprve od mé sestry, pro něj ani tak jednoduché není. A proto se jarní a letní výlety do těch tatranských zákoutí staly pravidelnými.
Návrat do reality z mého vzpomínání způsobí fakt, že vzdálenost dělící mě od domu se zkrátila na pouhých deset metrů, a proto svýma zmrzlýma rukama vytahuji klíče z kabelky, v druhé ruce držící ten objemný dárek, který se už pomalu chystá sunout k zemi, což já nedopustím a stiskem ruky si ho přimáčknu ještě více k hrudi a otevírám vchodové dveře. Zaposlouchám se do zvuků, které vycházejí z mých bot při každém mém došlápnutí na schod, když tu najednou zbystřím a zaslechnu povědomý hlas říkajíc veselým tónem:"Hi darling!". Pootočím oči vzhůru, s širokým úsměvem vyběhnu pár zbývajících schodů a v tu ránu se ocitám v náruči tak známé, blízké, přitom donedávna tak vzdálené…
"Jsi si jistá, že uprostřed těchto širokých zasněžených pláních, za neustálého sněžení a šířící se mlhy najdeme tu roubovanou chajdu?" ptám se sestry a myslím, že ucítila z mého hlasu dávku nejistoty, neboť na své zasněžené tváři vyčarovala úsměv, chytla mě za ruku, ukázala na nedaleký dlouhý chodníček vedoucí k lesu, jež na samotném konci se nesl obrys něčeho, co s velkou dávkou představivosti připomínalo chatu. Mně to zdaleka tak úsměvné nepřipadalo, jelikož mě čekalo další nekonečné pokračování boření se v tunách sněhu s hromadou věcmi na zádech, ale tahle menší rozmrzelost upadla v zapomnění ihned, když se po našem stisknutí zvonku u chaty otevřely dveře a s překvapeným výrazem a štěstím v očích jsme uviděly tak známá ústa zvolající: "Holky moje!".
Začala jsem si uvědomovat jistou kouzelnou atmosféru letošních Vánoc, která se přece jenom nesla v podtextu sbližování lidským srdcí, v mém případě šlo o opětovné sblížení se sestrou a otcem zároveň a znovunalezení rodinného štěstí, které částečně zaplnilo jistou propadlinu v mém srdci. Avšak přece jen tu někdo dnes chybí..
A když sestra rozbalila housle, dárek, který měl být původně odeslán do Kanady, a vzala je do rukou, já si usedla ke klavíru, tóny se začaly pomalu linout jehličím provoněnou místností a zároveň šel cítit tátou spokojený výraz, to vše jen podtrhlo fakt, že naše cesty nesmírně trnité, po kterých kráčíme, přece jenom vedou správným směrem, směrem ke štěstí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Alenka Alenka | Web | 19. ledna 2009 v 20:08 | Reagovat

Jen cesta nesnadná a trnitá vede ke štěstí..

Pouhá slohová práce? Ale kdepak, mnohem více. Moc vydařené dílo. :)

P.S.: Víš, že mi výhru v soutěži ani tak nejde. Potěšilo mě, že ta nominace je pro mě důkazem, že mé články mají stále co říci, i když už každý den nepřipomínám ta optimistická slůvka naplno. Ovšem možná si někteří všimli, že se skrývají někde mezi řádky, za což jsem ráda. :) Tvého hlasu si vážím. Děkuji.

2 Bridget Bridget | Web | 20. ledna 2009 v 14:49 | Reagovat

Krásně napsané.  A jinak souhlasím s Alenkkou, že obvykle cesta nesnadná a trnitá vede ke štěstí :)

3 Kati Kati | Web | 20. ledna 2009 v 16:20 | Reagovat

Souhlasím tady s komentáři. ;-)

Moc hezky jsi to napsala. ;-)

4 Nicolle(: Nicolle(: | Web | 20. ledna 2009 v 17:57 | Reagovat

Hodím na sebe bundu, obuju boty, otevřu verandu, zjistím, že jsem zapomněla klíče, vrátím se pro ně, odemknu, ovane mě chladný zimní vzduch, vydám se do zadního koutu naší zahrady, ze staré skříně vytáhnu lopatu, vyberu si příhodné místo, začnu kopat, víc kopat, ještě víc kopat, uznám, že jáma je natolik veliká, aby se do ní vešla celá má osoba, odložím lopatu, lehnu si do nově vykopané díry a zahrabu se do země. navždy.

protože já i další tisíc rádoby literárně nadaných jedinců se můžem jen krčit pod stínem tvé slohovky =)

Průša určitě rozkvetl při jejím čtení =)) 100%

5 Kate:) Kate:) | Web | 20. ledna 2009 v 18:02 | Reagovat

Nicolle(:: niki moje, co mi to vykládáš za nesmysly;)nikam se nehrabej, nemáš důvod, naopak se kochej pohledy na lidi, kteří před Tebou dali kloubouk dolů díky Tvé jedinečné slohovce:)).

6 mardom mardom | Web | 20. ledna 2009 v 22:51 | Reagovat

Rozhodně krásné dílko. Nedovolilo mi odtrhnout oči dřív, než byl konec. A krásný konec oceňuju dvojnásob.

7 Livien Livien | Web | 24. ledna 2009 v 18:06 | Reagovat

Nebudu psát nijak dlouhý komentář, není to třeba, protože máš mé uznání, bylo to krásné a tak zvláštně nostalgické a mírumilovné dílko.....

Opravdu...bravo

8 Annette Pekala Annette Pekala | E-mail | Web | 3. února 2011 v 12:35 | Reagovat

I personally suggest Hostgator for hosting. They are truly professional, support is perfect and uptime nice. Go to hostgator_dot_com and use "onecentcoupons" voucher code. You get first month just for free which is nice.

9 Vyccinka Vyccinka | E-mail | 7. března 2011 v 14:24 | Reagovat

Ahoj, líbí se mi to jak píšeš napadlo tě někdy napsat knizku? nebo uz jsi ji napsala?... zajimalo by me kolik ti je? jestli je ti tolik co myslim tak na svuj vek pises opravdu dost rozume :) prosim odepis na e-mail     S pozdravem Viky

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama