"It´s not the power of the curse, it´s the power you give the curse."

Brněnské veselohry

21. dubna 2013 v 18:37 | Kate |  Plynutí času
Až je to neuvěřitelné, kolik lidí opustilo svou noru, aby si konečně užilo trochu toho slunečního svitu. Jsem ráda, optimismus mě zatím neopustil, ikdyž s blížícím se zkouškovým se začne lámat chleba. Jsou však chvíle, které ten můj malý svět tvoří do hezké podoby. Po večerech se vzděláváme po chemicku a někdy i kulturně, když je čas. S opožděně příchozím jarem se snažím dělat něco se svým ochablým svalstem a ono je to pak všechno nějak lepší. Asi jsem si oblíbila Brno, všechno tak nějak rychle utíká a červen se blíží, konečně.

Letošní první večeře na střeše s mou milou.

Vila Tugendhat

Mé nové oblíbené místo - funkcionalistická kavárna ERA v Černých Polích

 

Anna Karenina

4. února 2013 v 11:24 | Kate |  Kultura v čase
"A svíce, při níž četla knihu plnou nepokoje, klamu, bolesti a zla, ta svíce vzplanula jasnějším světlem než kdy jindy, ozářila jí vše, co předtím bylo obestřenou tmou, zaprskala, začala skomírat a zhasla navždy."

Odměna za zkouškové v podobě kina. Nový počin Joe Wrighta? Super, jde se. A pak to přišlo - obavy, jako u každého knižního příběhu převedeného na plátno. Něco mi říkalo, že by se to režisérovi mohlo povést, neboť se s tímhle nelehkým úkolem nesetkal poprvé a přesvědčil mě, že dílo Austenové umí přivést k dokonalosti jako tomu bylo u půvabné a cudné Pýchy a předsudku. U Pokání nás naopak mrazilo v zádech, obdivovali jsme opět Keiru tentokrát v krásných, dlouhých zelených šatech. Do toho neustálé klepání do psacího stroje, prostý a jednoduchý nápad jak děj zdramatizovat. Ano, i tahle adaptace se více než zdařila. Ale jak si proboha poradit s více než osmiset stránkovým dílem, dešifrovat Tolstého a podat obraz tolik rozmanitého carského Ruska? No dobře, Vojna a mír to není, ale Anna Karenina taky není žádná jednohubka.
Tak tedy do třetice opět Keira Knightley a další osvědčení britští herci. Už z plakátů vím, že jí ty šaty zase budu závidět.
A tak to začíná, film se od prvního obrazu dává do zběsilého pohybu, občas zvolní. Rychle se měnící scény díky nápadu. Kulisy jako z divadla, hrdina vyjde schody a už je v jiné scéně na úplně jiném místě. Tu se zvedne opona a ocitáme se na hlučném nádraží. Jako obvykle se Joe zaměřil na každičký detail, takové dílo je výzva, nic se nesmí nechat náhodě. Vidíme obrovské třídní rozdíly, zakořeněné způsoby, stopy, které zanechal Napoleon - aristokraté nešetřící francouzskými výrazy, snaha posunout zemi vpřed, ale stále se mácháme v tom, na co jsme si zvykli a samozřejmě... tolik bijící do očí bezvýchodnost situace.
Se vší poetikou, s podobnými prvky z filmů minulých (tanec Anny s Vronským až nápadně připomíná ten Elizabethin s panem Darcym) a s velkou úctou k dílu samotnému si troufám tvrdit, že se to elegantním způsobem Wrightovi povedlo. Samozřejmě nemůžeme očekávat znázornění všech myšlenek Tolstého, které kniha v sobě skrývá. To snad ani po něm nemůžeme chtít. Byl by to stejný úkol jako procestovat a poznat celé Rusko za čtrnáct dní.
Proto nechte předsudky doma a jděte se podívat na tu kouzelnou podívanou.

První brněnský podzim

7. listopadu 2012 v 17:23 | Kate |  Plynutí času
Své studijní zázemí jsem s počátkem školního roku přemístila do Brna. Tolik jsem se těšila na tu změnu. A stručně řečeno jsem za to moc ráda. Popravdě každý začátek zimy je dost pochmurný, ale celý letošní podzim mi takový nepřišel. Diář povinnostmi i volnočasovými aktivitami přeplněný, to je tak, když se člověk "aklimatizuje" v novém městě. O tom, jak podzim činil Brno ještě kouzelnějším, se můžete přesvědčit na fotografiích.


Procházka do Masarykovy čtverti známé prvorepublikovými funkcionalistickými vilami
 


Výstup na Dachstein

10. září 2012 v 19:37 | Kate |  Časová odbočka
Ano, už je to zase "věčnost", co jsem tady něco napsala. Je to dáno hlavně tím, že od posledního týdne v červenci jsem se doma ukázala jen na chvíli, vyprala, usušila, vyžehlila a balila kufry týden, co týden a zastavila se víceméně až teď, v mém novém studentském hnízdečku v Brně. Přesně tak, mé dle mého názoru nejdelší prázdniny se pomalu chýlí ke konci a já si budu muset zvykat na něco úplně jiného. Změny však nejsou na škodu, naopak to beru jako velké zpestření a hlavně jako výzvu. Každopádně by se hodilo shrnout mé malé prázdninové cesty. S psaním jsem naposledy skončila u Hronu, takové správné vodácké dovolené.
Dvě noci jsem se ohřála doma a s devíti přáteli naloženými v dvou autech zamířila pokořit Dachstein. Vlastně už ani nevím, proč jsem navrhla tohle místo, chtěla jsem prostě vylézt s kamarády na nějakou horu v blízkosti Česka. Lákala mě rakouská příroda - zelené pastviny, o kus dál kamenný horský masiv a úplně nejvýš ledovec a kousek vrcholové ferraty. Tomu odpovídalo i vybavení, které jsme si museli sehnat, to jest sedák s úvazkem, helmu, mačky a pak se efektivně sbalit. Zvolila jsem totiž méně frekventovanou a delší trasu ze severozápadu. Ta populární z Ramsau je sice podstatně kratší, ale obtížnost ferat je dost náročná. První noc jsme se tedy ubytovali v kempu v malebném "solném" městečku Hallstatt a další den vyrazili k jezeru do Gosau, odkud náš krátký trek začínal.
První úsek byl mírný, vedl lesy kolem různě velkých jezer a my si pomalu a ztuha zvykali na naložený batoh. Po třetině cesty začala cesta nepříjemně stoupat a s tím se změnil i terén v klasické kamenité serpetiny, které nás zavedly k chatě Adamekhütte ve výšce zhruba 2100 m n.m. Nocleh je třeba si domluvit dopředu, ale my měli štěstí, neboť nám telefon vzala Češka. Ta chatu, pokud jsem to správně pochopila, provozuje. Byla milá a dala nám nějaké rady na cestu. V této kamenné chatě s dřevěným interiérem jsem přespali a ráno sbalili batohy nalehko. Chvíli jsme šli klasicky po stezkách, posléze zpestřeny pochodem po ledovci a následně krátkou a jednoduchou vrcholovou ferratou. Na ledovci jsme sice byli navázáni na laně, jak nám doporučila slečna na chatě, ale to mi osobně přišlo trochu zbytečné. Jasně jsme viděli vyšlapaný chodník a navíc v případě, že by jeden z nás spadl do trhliny, akorát by nás stáhl s sebou, protože cepín jsme neměli. Ale tak pro klid duše... :)
Jak už to na vrcholech bývá, když se vydaří počasí, člověku se naskytne krásný výhled na vše, co ušel a na kopce ještě dál. My se odměnili pohledem na všechna ta jezera a ledovec a z části i na jižní stranu Ramsau, dokud nepadla mlha. Ochladilo se, proto jsme uháněli dolů k chatě a ledovec doslova seběhli. V chatě jsme strávili další krásný horský večer u teplého čaje a kakaa. Jde vidět, že o rakouské chaty je postaráno dobře. O všechno v horách se stará klub Alpenverein a jeho členství nabízí spoustu výhod. Tzn. třeba pojištění na celý rok po celém světě zahrnující všelijaké adrenalinové sporty do neomezené výšky (tuším, že jachting tam nepatří, ale tím si nejsem jistá), možnost využít různých "zakázaných" chodníků třeba v Tatrách či značně ušetřit na ubytování v rakouských chatách. Mně třeba ubytování na Adamekhütte stálo méně než spaní v kempu.
Následující den jsme se vydali zpátky k autu, nakonec tedy stejnou cestou. původní plán byl jít delší a náročnější trasou, ale s těmi batohy jsme usoudili, že bude lepší neexperimentovat. Akorát Viktor se vydal jinudy nikoli k autu, ale rovnou do kempu. My využili přítomnost jezer a zchladili se v jeho krásné a samozřejmě ledové vodě.
Čekali nás poslední dvě noci v Hallstattu, posledním dnem končil náš "společný program". Někteří zůstali u hallstattského jezera odpočívat a lepit puchýře a pár z nás se vydali vylézt ferratu do okolí. Hledali jsme ji asi čtyři hodiny a samotná ferrata měla asi půl hodiny. Nicméně výlet stál za to, neb nám naskytl možnost toulat se lesem podobnému Fargornu z Pána Prstenů a řvát na své ztracené kamarády z kilometrové vzdálenosti (ze skály na pevnou zem diktovat telefonní číslo apod.).
Z mých zkušeností znám z Rakouska především jejich hory, když neberu pár turistických výjezdů do Vídně, a je to prostě taková ta "katalogová" země, na kochací dovolenou ideální. Rakušáci využili svůj potenciál, který visel v Alpách a chytře vytvořili cyklostezky, turistické cesty, lezecké oblasti tak, aby nezatížili přírodu, a aby se to současně obrátilo v jejich finanční prospěch. Tohle zrovna třeba Slovákům bude ještě nějakou dobu trvat, ale jednoho dne na to taky kápnou.



Zbytek fotek na Picasu.

Hron

28. července 2012 v 14:07 | Kate |  Časová odbočka
Po chvílích nicnedělání, běžeckých, plaveckých a občas i cyklystických a dokonce třítýdenně pracovních jsem zavítala jakožto velký hudební nadšenec na Colours of Ostrava (report zde). Pak ale bylo třeba definitivně vypnout, proto jsme jako velmi početná 18 členná skupina vyrazili na vodu, tentokrát sjíždět slovenský Hron.
Po splutí několika tzv. "puťákových řek", kdy je člověk na vodě několik dní a každý den spí na jiném místě, je Hron bezesporu nesvižnější a nudná netekoucí místa, kterým říkáme "olej", přijdou na řadu až v jeho dolním toku. Tomu jsme se naštěstí z velké části vyhnuli a řeka výrazzněji zpomalila až čtvrtý den plavby, ale i tak jsme se mohli těšit z několika peřejí.
Oproti českým řekám zde také nenarazíte na velký počet vodáků, což je jedině dobře, člověk má ten svůj klid a nikdo se mu neplete do cesty. S tím souvisí nízká četnost kempů, člověk nemůže čekat nějaký luxus, zato může mít radost z přírody a nocování na neoficiálním tábořišti. Hron také není řekou, která by byla vybevena takovými turistickými zajímavostmi jako je třeba Vltava, na druhou stranu člověk snadno narazí na několik odlehlých zřícenin či může podniknout nějaký menší výšlap do místních vršků. Co může kazit dojem, je často přítomný zvuk z dálnice, občas pohled na paneláky měst jako jsou Banská Bystrica či Zvolen nebo cikánská gheta na periferiích. Všechna negativa se ale ztrácí díky perfektní společnosti, každodenním táborákům, hrání na kytaru, skvělému počasí a takovým těm vtipným historkám, které se za ten týden vytvoří.
Více fotek jako vždy na rajčeti.

"...a pohádky je konec"

31. května 2012 v 22:31 | Kate |  Plynutí času
Vypadá to, že střední školu mám zdárně za sebou. Nekonečným osmi létům odzvonilo, vize a plány jsou a samozřejmě notná dávka strachu, že to nevyjde. Taktéž těšení se je zcela na místě.
Zatímco blog byl kdesi v pozadí a možná někoho napadla myšlenka, že ho tak trochu zanedbávám kvůli školy, bylo to však jinak. Předmaturitní čas přinesl taky spoustu příležitostí na odreagování a odsouvání povinností na co nejvzdálenější termín, jak to mnozí znají. Volnočasových aktivit s "letním jarem" přibývalo, ale až během těch pomaturitních se člověku dýchá lépe. Důležité bylo, abych zůstala v pohodě a to se myslím samozřejmě s přispěním okolí, přátel a rodiny, jež tvořili ono potřebné zázemí, podařilo. Občas jsem trochu "zahálela" a vyrazila na vzduch na kole, autem či vlakem, uvítala pivní pozvání na vyprahlé zahrádce a prožila tak. dá se říct, skvělé jaro. Teď nastává zcela jiný, téměř čtyřměsíční režim, kdy si každou volnou chvíli budu muset zaplnit po svém a abych pravdu řekla, zas tak jednoduché to není, pokud to člověk nechce jen prospat, propít a tak dále. Jak už to u mě většinou bývá, něco se už samozřejmě rýsuje a promarněné volno to určitě nebude.


Z prodlouženého pražského březnového víkendu u tety, bratrance a kamarádky. Objevování nejen klasických a tolikrát prochozených klasických památek. Tentokrát spíše Dox, Břevnovský klášter, Žižkov a noční toulky.


Velikonoční akce - ČD net za dvě stovky po celé republice - proč toho nevyužít. Pár milých osob a směr Karlštejn a okruh kolem Malé a Velké Ameriky a Alkazaru.

Černá slunce a Shine

5. března 2012 v 19:21 | Kate |  Kultura v čase
Kultury je během zimy v našem městě žalostně pramálo, teda pokud si nechcete výrazně připlatit a i tak to mnohdy nestojí za moc. Na poslední chvíli jsem se však s K. vydala na výstavu Černá Slunce, odvrácená tvář modernity. Kdo ví, kdy díla takovýchto autorů uvidím u nás pohromadě. Toyen, Kupka, Filla, Janoušek, Drtikol, Čapek,... Doba inspirací přeplněná a temných událostí jakbysmet (Mnichov). Někteří to neustáli a vzali si život, ale předtím stihli namalovat ještě pár děl. Surrealismus, znáte to, někdy je to nicneříkající čmáranice, někdy takový "paskvil" může učarovat i méně znalým malířského umění. Co se mého názoru týče, některé věci se mi ani trochu nelíbily, některé věci asi neumím správně donecit, ale co mi určitě utkvělo v hlavě jsou malby Toyena, soubor Elegie Rykra a koláže Karla Teigeho.

Další kulturní záležitost je ze světa filmu a neméně ze světa hudby. Klaisckým filmovým sálům moc neholduji, proto s přáteli občas uspořádáme promítání a snažíme se vybrat hlavně něco jiného než klasické blockbustery. Snímek Shine sice stojí především na fantastickém výkonu Geoffreyho Rushe v roli psychicky narušeného klavíristy Davida Helfgotta, ale určitě se nejedná o špatný film. Ani Oscar ho neučinil slavným, byť by se alespoň kvůli Rushe zasloužil větší pozornost. Takových filmů nám uniká spousty.

Lysá jinak

18. února 2012 v 21:38 | Kate |  Časová odbočka
Člověk by si řekl, že výlet na Lysou horu už je jen pouhou rutinní záležitostí. Takové to "Nechci o víkendu sedět doma, alenechci nic náročného a nechce se mi nad tím přemýšlet". Stačí však, když "sypne" pár desítek centimetrů sněhu, jehož hloubka rázem vyšplhá na metr sedmdesát, a zvolit jiný výchozí bod.
Původně jsme chtěji vycházet z Pražma a vydat se na nejvyšší beskydský vrchol po hřebeni, ale řidič autobusu nevypadal, že by o naší výstupní zastávce vůbec někdy slyšel a samozřejmě ji s klidem přejel. Vycházeli jsme tedy z vedlejší vesnice Krásná, dost možná kratší cesta a z cela jistě prudší cestou. Tu před námi šli nanejvýš dva lidé a nějaký šťastlivec se sněžnicemi. Z čehož plyne, že pěšinka opravdu moc prošlapaná nebyla a mít sníh až po stehna se stalo něčím, co už nám po chvíli nepřišlo zas tak neobvyklé. Naše devítičlenná skupinka a pes slušně prodýchala plíce a snažila se úplně nepropadnou a neztratit se v tom nekonečném bílém posypu. Což se nám sice podařilo, kdežto naše tempo bylo prachbídné. Poslední kilometr jsme se sice napojili na vyšlapanou cestičku, která vedla prudce na onen lysý vrchol. Tento výkon nám trvala předlouhé čtyři hodiny a cesta dolů na Ostravici asi hodinu a půl. Seběhnout a klouzat se po vyjěžděných cestičkách jako děti. To měl hned energii každý z nás.
Další z nezabitých víkendových zimních dnů, jehož chvíle se těžko přeskládávají do písmen.


(fotky na rajčeti)

Snaha začátečníka na běžkách

4. února 2012 v 15:26 | Kate |  Časová odbočka
Zima získává trochu jiný rozměr a to ne díky ukrutným mrazům, které v Rusku trvají půl roku a u nás je z toho aféra na dva tři týdny, ale díky mým víkendovým snahám se zlepšit v běžkařských dovednostech. Představy se samozřejmě jeví s tímto sportem poněkud romanticky. Pro člověka, který v zimě sportovní činnost nevyvíjí nijak zvlášť, ať už za tím stojí odpolední lenost či předražená fitcentra, a nejen pro něj, může být takový celodenní výlet na běžkách tvrdší oříšek. Není to jen propocený oděv, který pak na hřebeni díky větru až nepříjemně studí a štípe, ale i zlost na nové prokluzující běžky a tvůrce nápadu náročných a strmých tras (ať už s kopce či do kopce). Samozřejmě tohle brzy pomine, večer doma v teple, když je člověk rád, že ten den neproseděl doma, a že ta bolest celého těla není až tak zlá. Pokud možno další či přespříští víkend znova s vědomím téměř vypustit duši.

fotografie z ne moc příjemného 3km úseku v Jeseníkách, kdy jsme museli jít celou dobu stromečkem a bylo jasné, že za světla zpátky opravdu nedorazíme (nýbrž v sedm večer)

Závěr na úvod

1. ledna 2012 v 14:57 | Kate |  Plynutí času
I ve městě se dá útéct před klasickým prosincovým shonem, do kerého jsme vtahováni okolím. O tomhle jsem se přesvědčila týden před Vánocemi, kterak jsme s K. nasedli do auta a vydali se prozkoumat vánoční Olomouc. Kamarádka nás srdečně přivítala, ubytovala u sebe na kolejích a vzápětí jsme už upíjeli punč na Horním náměstí. O takových trzích si může daleko větší Ostrava nechat jen zdát. Přece jen pár stánků (kde nemají ani čokoládový trdelník, ale pouze jen chabé ostatní příchutě) a k tomu cimbálovka z repráků, která se mísí s diskotékovými hity z uměle vytvořeného kluziště na tomtéž náměstí, nezní zrovna moc lákavě.
Punč nás však nezasytil, k našemu zklámání ani minimálně dvacet restaurátorských zařízení slibující vydatné české pochoutky neb vánoční večírky byly v plném proudu, to jest bez rezervace do hospody nelez. Zachránila to kulinářská pochoutka - kebab z fastfoodu a námi uvařené špagety na kolejích. Další den jsme byli moudřejší a zabookovali si místo v Hanácké, prošli maloměsto skrz na skrz.

Posunu o pár dní dál na den předštědrovečerní. Teprv ten den se mi ulevilo, když mi komisař oznamoval, že můj první pokus stačí k tomu, abych si mohla zažádat o řidičák. Autoškola mi nešla moc zrovna po chuti, autoškoláci jsou beztak bez výjimky divní, chodí pozdě, jsou divní a mají divné kecy. Bylo však třeba to rozebrat s přáteli, jako vždy, u cukroví a u filmu. V pořadí několikáté promítání jsme nezasvětili novému filmu, ale Občanu Havlovi a Koljovi. Potlačili únavu a vytvořili hezký komorní večer.
Následovali svátky obžérství, povánoční pokusy zdolat převis na umělé stěně, jediný výlet do hor a to je vše. Přestože jsem byla v péči milého, bacil vzal za své a já se na ráno Silvestra odporoučela z chaty z Jeseníků domů do peřin. Pravdou je, že letošní společnost by večer nijak nezachránila, neboť krom tří jedinců se ze zbytku vyklubali ti, u kterých jsem tušila, že s nimi nechci mít dlouho, dlouho nic společného. Tak tedy kráčím do nového roku s hektolitry čaje a zítřejším výletem za paní MuDr.

Pěkný rok přeji



Kam dál