na Blog.cz

Kultury je během zimy v našem městě žalostně pramálo, teda pokud si nechcete výrazně připlatit a i tak to mnohdy nestojí za moc. Na poslední chvíli jsem se však s K. vydala na výstavu Černá Slunce, odvrácená tvář modernity. Kdo ví, kdy díla takovýchto autorů uvidím u nás pohromadě. Toyen, Kupka, Filla, Janoušek, Drtikol, Čapek,... Doba inspirací přeplněná a temných událostí jakbysmet (Mnichov). Někteří to neustáli a vzali si život, ale předtím stihli namalovat ještě pár děl. Surrealismus, znáte to, někdy je to nicneříkající čmáranice, někdy takový "paskvil" může učarovat i méně znalým malířského umění. Co se mého názoru týče, některé věci se mi ani trochu nelíbily, některé věci asi neumím správně donecit, ale co mi určitě utkvělo v hlavě jsou malby Toyena, soubor Elegie Rykra a koláže Karla Teigeho.

Další kulturní záležitost je ze světa filmu a neméně ze světa hudby. Klaisckým filmovým sálům moc neholduji, proto s přáteli občas uspořádáme promítání a snažíme se vybrat hlavně něco jiného než klasické blockbustery. Snímek Shine sice stojí především na fantastickém výkonu Geoffreyho Rushe v roli psychicky narušeného klavíristy Davida Helfgotta, ale určitě se nejedná o špatný film. Ani Oscar ho neučinil slavným, byť by se alespoň kvůli Rushe zasloužil větší pozornost. Takových filmů nám uniká spousty.

Člověk by si řekl, že výlet na Lysou horu už je jen pouhou rutinní záležitostí. Takové to "Nechci o víkendu sedět doma, alenechci nic náročného a nechce se mi nad tím přemýšlet". Stačí však, když "sypne" pár desítek centimetrů sněhu, jehož hloubka rázem vyšplhá na metr sedmdesát, a zvolit jiný výchozí bod.

Původně jsme chtěji vycházet z Pražma a vydat se na nejvyšší beskydský vrchol po hřebeni, ale řidič autobusu nevypadal, že by o naší výstupní zastávce vůbec někdy slyšel a samozřejmě ji s klidem přejel. Vycházeli jsme tedy z vedlejší vesnice Krásná, dost možná kratší cesta a z cela jistě prudší cestou. Tu před námi šli nanejvýš dva lidé a nějaký šťastlivec se sněžnicemi. Z čehož plyne, že pěšinka opravdu moc prošlapaná nebyla a mít sníh až po stehna se stalo něčím, co už nám po chvíli nepřišlo zas tak neobvyklé. Naše devítičlenná skupinka a pes slušně prodýchala plíce a snažila se úplně nepropadnou a neztratit se v tom nekonečném bílém posypu. Což se nám sice podařilo, kdežto naše tempo bylo prachbídné. Poslední kilometr jsme se sice napojili na vyšlapanou cestičku, která vedla prudce na onen lysý vrchol. Tento výkon nám trvala předlouhé čtyři hodiny a cesta dolů na Ostravici asi hodinu a půl. Seběhnout a klouzat se po vyjěžděných cestičkách jako děti. To měl hned energii každý z nás.

Další z nezabitých víkendových zimních dnů, jehož chvíle se těžko přeskládávají do písmen.

Zima získává trochu jiný rozměr a to ne díky ukrutným mrazům, které v Rusku trvají půl roku a u nás je z toho aféra na dva tři týdny, ale díky mým víkendovým snahám se zlepšit v běžkařských dovednostech. Představy se samozřejmě jeví s tímto sportem poněkud romanticky. Pro člověka, který v zimě sportovní činnost nevyvíjí nijak zvlášť, ať už za tím stojí odpolední lenost či předražená fitcentra, a nejen pro něj, může být takový celodenní výlet na běžkách tvrdší oříšek. Není to jen propocený oděv, který pak na hřebeni díky větru až nepříjemně studí a štípe, ale i zlost na nové prokluzující běžky a tvůrce nápadu náročných a strmých tras (ať už s kopce či do kopce). Samozřejmě tohle brzy pomine, večer doma v teple, když je člověk rád, že ten den neproseděl doma, a že ta bolest celého těla není až tak zlá. Pokud možno další či přespříští víkend znova s vědomím téměř vypustit duši.

I ve městě se dá útéct před klasickým prosincovým shonem, do kerého jsme vtahováni okolím. O tomhle jsem se přesvědčila týden před Vánocemi, kterak jsme s K. nasedli do auta a vydali se prozkoumat vánoční Olomouc. Kamarádka nás srdečně přivítala, ubytovala u sebe na kolejích a vzápětí jsme už upíjeli punč na Horním náměstí. O takových trzích si může daleko větší Ostrava nechat jen zdát. Přece jen pár stánků (kde nemají ani čokoládový trdelník, ale pouze jen chabé ostatní příchutě) a k tomu cimbálovka z repráků, která se mísí s diskotékovými hity z uměle vytvořeného kluziště na tomtéž náměstí, nezní zrovna moc lákavě.

Punč nás však nezasytil, k našemu zklámání ani minimálně dvacet restaurátorských zařízení slibující vydatné české pochoutky neb vánoční večírky byly v plném proudu, to jest bez rezervace do hospody nelez. Zachránila to kulinářská pochoutka - kebab z fastfoodu a námi uvařené špagety na kolejích. Další den jsme byli moudřejší a zabookovali si místo v Hanácké, prošli maloměsto skrz na skrz.

Posunu o pár dní dál na den předštědrovečerní. Teprv ten den se mi ulevilo, když mi komisař oznamoval, že můj první pokus stačí k tomu, abych si mohla zažádat o řidičák. Autoškola mi nešla moc zrovna po chuti, autoškoláci jsou beztak bez výjimky divní, chodí pozdě, jsou divní a mají divné kecy. Bylo však třeba to rozebrat s přáteli, jako vždy, u cukroví a u filmu. V pořadí několikáté promítání jsme nezasvětili novému filmu, ale Občanu Havlovi a Koljovi. Potlačili únavu a vytvořili hezký komorní večer.

Následovali svátky obžérství, povánoční pokusy zdolat převis na umělé stěně, jediný výlet do hor a to je vše. Přestože jsem byla v péči milého, bacil vzal za své a já se na ráno Silvestra odporoučela z chaty z Jeseníků domů do peřin. Pravdou je, že letošní společnost by večer nijak nezachránila, neboť krom tří jedinců se ze zbytku vyklubali ti, u kterých jsem tušila, že s nimi nechci mít dlouho, dlouho nic společného. Tak tedy kráčím do nového roku s hektolitry čaje a zítřejším výletem za paní MuDr.

19.11. byl den, kdy jsem naposledy zavítala do hor a cítím se trochu nesvá, neboť tahle městská šeď a vše s ní spojené mě ani trochu netěší, radši se na ten smog dívám shora z hřebene Jeseníků, kde nemusím polykat popelavý prach. Na druhou stranu jsou chvíle, kdy si člověk tohle ani neuvědomí, chodí do školy, ze školy, funguje doma, snaží se něco dělat do školy a na poslední chvíli mění maturitní předmět. Snad ta matematika a chemie nebude tak zlá, říkám si. Teď, už ostužkovaná, jsem svůj status maturanta zpečetila odevzdáním maturitní přihlášky. Buďte na mě hodní, prosím, a schválně mi tam nepodstrčte kombinatoriku a pravděpodobnost, jinak má pravděpodobná úspešnost je celkem jasná...

Ale to je ještě čas. Je čas punče na náměstí (pro mě spíše čas trdelníků) a tmy ve čtyři odpoledne. Taktéž čas zanedbávání blogu, přiznávám a neslibuji.

Woodymu se povedla Půlnoc v Paříži, to já prvně myslela, že ty jeho evropské filmařiny nedosahují kvalit Manhattanu, ale éra v jazzu v té kýčovité metropoli, kterou jsem nikdy netoužila navštívit, by i za zkoušku stála. Na večírku se Ztracenou generací, proč ne.

Každý podzim je hektický a nabere rychlý spád. Podivné nálady často klepou na dveře, už jen z toho důvodu, že je podzim, ale je třeba neotvírat jim. Ne vždycky se to podaří a pro zázemí to občas může být hra o pevnější nervy.

Dalším typickým znakem tohoto ponurého období je bezesporu únava. Přepadne kdekoliv, kdykoliv a to i po poctivém spánku. Je to předem prohraný boj.

Jenže ono pak vysvitne sluníčko, listy se obarví a člověk je rázem venku. V horách, na kole nebo jen pár minut od bydliště v lese, na koncertě Tatabojs, v náruči milé osoby. Vypovídá se, jak ta autoškola leze pěkně na nervy, když do vás hučí učitel, že stále neděláte vše potřebné, jak jsou pěkně otravní s tou blížící se maturitou. Hromadící se kupy vypracovaných otázek, přečtených knih - v lepším případě, ale spíše hromady papírů, které na tebe křičí, že právě jejich obsah se máš naučit, kupky zaprášených a nepřečtených knížek. Parádní ostravský vzduch, filtry za miliardu a co teprv Bohumín, astma doslova na každém rohu, sejdeme se na plicním ráj na zemi.

Opět je tu ta chuť sbalit se, už se opakuji po sté. Ale stejně neudělám to v následujích pár měsících. Nechám se totiž zase rozčílit výběrem vysoké školy. Cesty pravděpodobně vedou do Brna (ty skryté naděje a sny), ale kam tam?

Zatím spíš plánuji výlety po stopách Aloise Nebela do Slezského Semmeringu (okouzlena filmem), až vločky vytvoří sněhovou peřinu a kontrast železnice, bílých hor a příběhy každoročně mrznoucích výpravčí si mě budou volat.

Učit se trpělivosti je věčný úděl.

(fotografie z včerejší návštěvy Vysokých pecí - http://katelynn.rajce.idnes.cz/5.11.2011_-_Dolni_oblast_Vitkovic_-_Dul_Hlubina%2C_Vysoke_pece/)

Stále se rozplývat nad babím létem a hlavu mít ještě na prázdninách. Přesně tohle se teď týká mě. Po týdenních říčních událostech, jsem se opět po roce přesunula do Dolomit, ikdyž ne jako loni jsme mohli okusit zdolávání větších vrcholů či obtížnějších ferratových tras, přišlo mi to místo stejně fascinující, neboť takhle to mám s horami vždycky. Svaly chtěly ale odpočinek, proto místo abychom jeli zpět domů, zamířili jsme na pár dní si osolit život do městečka Rovinj na Istrii. Neomrzelo mě jezdit s rodinou a známými na dovolenou, leč na nervách se to občas projeví, ale prostředí může ono napětí často zahnat. Ale kdoví, jak dlouho mi tenhle názor vydrží.

K mému štěstí (nebo smůle) mi zbýval ještě poslední týden prázdnin, který jsem za každou cenu nechtěla strávit v Ostravě. Sbalila jsem se, nakoupila jídlo a nasedla na vlak. Lidé si rádi povídají, dávají po půlce, takže ikdyž člověk jede sám, nenudí se. V Bruntále jsem K. musela vysvětlovat, proč jdu cítit pálenkou a pak jsme si jeli koupit piva, abychom na té Slezské Hartě netrpěli žízní.

Byl to týden, kdy jsem se věnovala manuální práci, tudíž mi všechno trvalo asi tak třicetkrát déle. Přes nedostatek mužských posil, bylo třeba zapřáhnout do bourání tábora veškeré ženské osazenstvo a ve volných chvílích se věnovat jachtingu, grilování a rozjímání na tom kouzelném a tichém místě vzdáleném pár kilometrů od civilizace, avšak jí netknuté.

Před bouří se plachtí nejlépe, zvlášť když nikdo nebere ohled na přelévající se vodu přes příď i bok a hraje se na kytaru a zpívá a to se i taková Slezská Harta promění v rozbouřené moře a vy nejste daleko od pravdy, když si myslíte, že ta holandská plechová loď se taky může někdy cvaknout.

Ale i poslední srpnové dny strávené v Ostravě měly něco do sebe. Nelenili jsme, vařili jsme, tentokrát po mexicku a stejně chutně jako předtím po japonsku a řecku a úplně poslední večer zhlédli v malokině Melancholii a nechali si zalepit pusu a zapomněli dýchat.

A začali nás strašit jako každé maturanty, ale musí přeci vědět, že to babí léto je tuze krásné a my výletnickou náturu máme. Nejen každou neděli si užívám. Stále si s kolem rozumíme, řítíme se na něm k vile Tmavomodrého světa zásadně ne po cyklostezkách, po svých se vydáváme na pochůzky do pivovarů na jedno pšeničné či stále nedáváme čokoládové zmrzlině sbohem (a i se trochu vzděláváme dobrovolně, třebas na astronické přednášce pana Grygara). Nejsou to až takové vyprahlé a sluncem zalité procházky jako tenkrát v Brně, ale... nevím, jak to dokončit. Já zas beztak opět propadnu do té melancholie.

Celé jaro jsem trpěla absencí lodních aktivit, proto jsem se na srpnové sjíždění Otavy opravdu těšila. Věděla jsem, že žádná divoká řeka s četnými peřeji nás nečeká, ale chyběl mi ten pocit se jen tak unášet na vlnkách s dobrým pitím v ruce a obličejem nasměrovaným ke slunci a muži, vy si klidně můžete kormidlovat. :)

Trochu jsem se obávala, jak si 14 lidí, kteří se ne všichni znali, navzájem sednou, ale mé obavy byly zbytečné. Ve vlaku průvodčí na naše lahváče poznamenal: "Na zdraví a dobrý den" a naše více než relaxační dovolená byla odstartována.

Nálada celého týdne se nesla v duchu "Nespěchat", proto byť nás paprsky hnali ze stanu v časných hodinách, se snídaní jsme nespěchali, vyjeli nejdřív v deset a občasnou pádlovací činnost proložili návštěvou kulturní pamětihodnosti (Rábí) či posezení v zahradní restauraci u pivovaru (Strakonice) anebo spontánními výlety za zatopenými lomy.

Převaha žen byla místy krocena pěti muži, které se plotně nevyhly a vařily jako správné tábornice. Naštěstí někteří převzali mnohdy tuto úlohu za nás. Odměnou jim byla masáž od naší skoro fyzioterapeutky.

Večer bylo nutné osvěžit krom konzumace chmelových tekutin také hrou na kytaru a mnohdy falešným zpěvem.

Řeka je to opravdu poklidná, sice ne takový ten klasický olej, ale výživných míst je zde poskrovnu, navíc tolik nesjízdných naprosto nesmyslných jezů v tak malém úseku jsem nezažila na žádné řece. Zachraňovalo to okolí, počasí a humorná atmosféra.

Plavbu samotnou jsme ukončili v Písku v 70 leté staré tradiční plovárně (hned mi vytanulo na mysli Rozmarné léto) a večer vyrazili na hody do centra. Samozřejmě přes jistý most rovnou ke Švejkovi. Zasytit žaludek po konzervové stravě jeleními medailonky a pak se nočním Pískem vracet po nábřeží a hlasitě k tomu rozprávět.

Na téhle adrese píšu příspěvky především o hudbě, ke které jsem si našla cestu. Slouží jako záznamník nasbíraných kousků dle jednotlivých stylů.

Chystáte-li se na dovolenou do dešťové oblasti, kde dva dny před vaším odjezden je vyhlášen třetí povodňový stupeň, za žádnou cenu se nenechte odradit. I my museli odolávat nátlaku okolí, které považovalo blížící se týden za úspěšně zabitíý ještě dřív, než jsem do batohu dala první kus oblečení. Pro jistotu je třeba se vybavit programem proti trudnomyslnosti, kdyby bylo třeba.

Ukázalo se, že výlet na druhý konec republiky do kopcovité Liberce a neméně kopcovitého okolí nebyl zas tak špatný nápad. Zatímco nám rodiče každý den posílali zprávy z deštěm zalité Ostravy, my se za příjemného polojasna řítili na kole Jizerskou magistrálou. Ale hezky od začátku...