na Blog.cz

I ve městě se dá útéct před klasickým prosincovým shonem, do kerého jsme vtahováni okolím. O tomhle jsem se přesvědčila týden před Vánocemi, kterak jsme s K. nasedli do auta a vydali se prozkoumat vánoční Olomouc. Kamarádka nás srdečně přivítala, ubytovala u sebe na kolejích a vzápětí jsme už upíjeli punč na Horním náměstí. O takových trzích si může daleko větší Ostrava nechat jen zdát. Přece jen pár stánků (kde nemají ani čokoládový trdelník, ale pouze jen chabé ostatní příchutě) a k tomu cimbálovka z repráků, která se mísí s diskotékovými hity z uměle vytvořeného kluziště na tomtéž náměstí, nezní zrovna moc lákavě.

Punč nás však nezasytil, k našemu zklámání ani minimálně dvacet restaurátorských zařízení slibující vydatné české pochoutky neb vánoční večírky byly v plném proudu, to jest bez rezervace do hospody nelez. Zachránila to kulinářská pochoutka - kebab z fastfoodu a námi uvařené špagety na kolejích. Další den jsme byli moudřejší a zabookovali si místo v Hanácké, prošli maloměsto skrz na skrz.

Posunu o pár dní dál na den předštědrovečerní. Teprv ten den se mi ulevilo, když mi komisař oznamoval, že můj první pokus stačí k tomu, abych si mohla zažádat o řidičák. Autoškola mi nešla moc zrovna po chuti, autoškoláci jsou beztak bez výjimky divní, chodí pozdě, jsou divní a mají divné kecy. Bylo však třeba to rozebrat s přáteli, jako vždy, u cukroví a u filmu. V pořadí několikáté promítání jsme nezasvětili novému filmu, ale Občanu Havlovi a Koljovi. Potlačili únavu a vytvořili hezký komorní večer.

Následovali svátky obžérství, povánoční pokusy zdolat převis na umělé stěně, jediný výlet do hor a to je vše. Přestože jsem byla v péči milého, bacil vzal za své a já se na ráno Silvestra odporoučela z chaty z Jeseníků domů do peřin. Pravdou je, že letošní společnost by večer nijak nezachránila, neboť krom tří jedinců se ze zbytku vyklubali ti, u kterých jsem tušila, že s nimi nechci mít dlouho, dlouho nic společného. Tak tedy kráčím do nového roku s hektolitry čaje a zítřejším výletem za paní MuDr.

19.11. byl den, kdy jsem naposledy zavítala do hor a cítím se trochu nesvá, neboť tahle městská šeď a vše s ní spojené mě ani trochu netěší, radši se na ten smog dívám shora z hřebene Jeseníků, kde nemusím polykat popelavý prach. Na druhou stranu jsou chvíle, kdy si člověk tohle ani neuvědomí, chodí do školy, ze školy, funguje doma, snaží se něco dělat do školy a na poslední chvíli mění maturitní předmět. Snad ta matematika a chemie nebude tak zlá, říkám si. Teď, už ostužkovaná, jsem svůj status maturanta zpečetila odevzdáním maturitní přihlášky. Buďte na mě hodní, prosím, a schválně mi tam nepodstrčte kombinatoriku a pravděpodobnost, jinak má pravděpodobná úspešnost je celkem jasná...

Ale to je ještě čas. Je čas punče na náměstí (pro mě spíše čas trdelníků) a tmy ve čtyři odpoledne. Taktéž čas zanedbávání blogu, přiznávám a neslibuji.

Woodymu se povedla Půlnoc v Paříži, to já prvně myslela, že ty jeho evropské filmařiny nedosahují kvalit Manhattanu, ale éra v jazzu v té kýčovité metropoli, kterou jsem nikdy netoužila navštívit, by i za zkoušku stála. Na večírku se Ztracenou generací, proč ne.

Každý podzim je hektický a nabere rychlý spád. Podivné nálady často klepou na dveře, už jen z toho důvodu, že je podzim, ale je třeba neotvírat jim. Ne vždycky se to podaří a pro zázemí to občas může být hra o pevnější nervy.

Dalším typickým znakem tohoto ponurého období je bezesporu únava. Přepadne kdekoliv, kdykoliv a to i po poctivém spánku. Je to předem prohraný boj.

Jenže ono pak vysvitne sluníčko, listy se obarví a člověk je rázem venku. V horách, na kole nebo jen pár minut od bydliště v lese, na koncertě Tatabojs, v náruči milé osoby. Vypovídá se, jak ta autoškola leze pěkně na nervy, když do vás hučí učitel, že stále neděláte vše potřebné, jak jsou pěkně otravní s tou blížící se maturitou. Hromadící se kupy vypracovaných otázek, přečtených knih - v lepším případě, ale spíše hromady papírů, které na tebe křičí, že právě jejich obsah se máš naučit, kupky zaprášených a nepřečtených knížek. Parádní ostravský vzduch, filtry za miliardu a co teprv Bohumín, astma doslova na každém rohu, sejdeme se na plicním ráj na zemi.

Opět je tu ta chuť sbalit se, už se opakuji po sté. Ale stejně neudělám to v následujích pár měsících. Nechám se totiž zase rozčílit výběrem vysoké školy. Cesty pravděpodobně vedou do Brna (ty skryté naděje a sny), ale kam tam?

Zatím spíš plánuji výlety po stopách Aloise Nebela do Slezského Semmeringu (okouzlena filmem), až vločky vytvoří sněhovou peřinu a kontrast železnice, bílých hor a příběhy každoročně mrznoucích výpravčí si mě budou volat.

Učit se trpělivosti je věčný úděl.

(fotografie z včerejší návštěvy Vysokých pecí - http://katelynn.rajce.idnes.cz/5.11.2011_-_Dolni_oblast_Vitkovic_-_Dul_Hlubina%2C_Vysoke_pece/)

Stále se rozplývat nad babím létem a hlavu mít ještě na prázdninách. Přesně tohle se teď týká mě. Po týdenních říčních událostech, jsem se opět po roce přesunula do Dolomit, ikdyž ne jako loni jsme mohli okusit zdolávání větších vrcholů či obtížnějších ferratových tras, přišlo mi to místo stejně fascinující, neboť takhle to mám s horami vždycky. Svaly chtěly ale odpočinek, proto místo abychom jeli zpět domů, zamířili jsme na pár dní si osolit život do městečka Rovinj na Istrii. Neomrzelo mě jezdit s rodinou a známými na dovolenou, leč na nervách se to občas projeví, ale prostředí může ono napětí často zahnat. Ale kdoví, jak dlouho mi tenhle názor vydrží.

K mému štěstí (nebo smůle) mi zbýval ještě poslední týden prázdnin, který jsem za každou cenu nechtěla strávit v Ostravě. Sbalila jsem se, nakoupila jídlo a nasedla na vlak. Lidé si rádi povídají, dávají po půlce, takže ikdyž člověk jede sám, nenudí se. V Bruntále jsem K. musela vysvětlovat, proč jdu cítit pálenkou a pak jsme si jeli koupit piva, abychom na té Slezské Hartě netrpěli žízní.

Byl to týden, kdy jsem se věnovala manuální práci, tudíž mi všechno trvalo asi tak třicetkrát déle. Přes nedostatek mužských posil, bylo třeba zapřáhnout do bourání tábora veškeré ženské osazenstvo a ve volných chvílích se věnovat jachtingu, grilování a rozjímání na tom kouzelném a tichém místě vzdáleném pár kilometrů od civilizace, avšak jí netknuté.

Před bouří se plachtí nejlépe, zvlášť když nikdo nebere ohled na přelévající se vodu přes příď i bok a hraje se na kytaru a zpívá a to se i taková Slezská Harta promění v rozbouřené moře a vy nejste daleko od pravdy, když si myslíte, že ta holandská plechová loď se taky může někdy cvaknout.

Ale i poslední srpnové dny strávené v Ostravě měly něco do sebe. Nelenili jsme, vařili jsme, tentokrát po mexicku a stejně chutně jako předtím po japonsku a řecku a úplně poslední večer zhlédli v malokině Melancholii a nechali si zalepit pusu a zapomněli dýchat.

A začali nás strašit jako každé maturanty, ale musí přeci vědět, že to babí léto je tuze krásné a my výletnickou náturu máme. Nejen každou neděli si užívám. Stále si s kolem rozumíme, řítíme se na něm k vile Tmavomodrého světa zásadně ne po cyklostezkách, po svých se vydáváme na pochůzky do pivovarů na jedno pšeničné či stále nedáváme čokoládové zmrzlině sbohem (a i se trochu vzděláváme dobrovolně, třebas na astronické přednášce pana Grygara). Nejsou to až takové vyprahlé a sluncem zalité procházky jako tenkrát v Brně, ale... nevím, jak to dokončit. Já zas beztak opět propadnu do té melancholie.

Celé jaro jsem trpěla absencí lodních aktivit, proto jsem se na srpnové sjíždění Otavy opravdu těšila. Věděla jsem, že žádná divoká řeka s četnými peřeji nás nečeká, ale chyběl mi ten pocit se jen tak unášet na vlnkách s dobrým pitím v ruce a obličejem nasměrovaným ke slunci a muži, vy si klidně můžete kormidlovat. :)

Trochu jsem se obávala, jak si 14 lidí, kteří se ne všichni znali, navzájem sednou, ale mé obavy byly zbytečné. Ve vlaku průvodčí na naše lahváče poznamenal: "Na zdraví a dobrý den" a naše více než relaxační dovolená byla odstartována.

Nálada celého týdne se nesla v duchu "Nespěchat", proto byť nás paprsky hnali ze stanu v časných hodinách, se snídaní jsme nespěchali, vyjeli nejdřív v deset a občasnou pádlovací činnost proložili návštěvou kulturní pamětihodnosti (Rábí) či posezení v zahradní restauraci u pivovaru (Strakonice) anebo spontánními výlety za zatopenými lomy.

Převaha žen byla místy krocena pěti muži, které se plotně nevyhly a vařily jako správné tábornice. Naštěstí někteří převzali mnohdy tuto úlohu za nás. Odměnou jim byla masáž od naší skoro fyzioterapeutky.

Večer bylo nutné osvěžit krom konzumace chmelových tekutin také hrou na kytaru a mnohdy falešným zpěvem.

Řeka je to opravdu poklidná, sice ne takový ten klasický olej, ale výživných míst je zde poskrovnu, navíc tolik nesjízdných naprosto nesmyslných jezů v tak malém úseku jsem nezažila na žádné řece. Zachraňovalo to okolí, počasí a humorná atmosféra.

Plavbu samotnou jsme ukončili v Písku v 70 leté staré tradiční plovárně (hned mi vytanulo na mysli Rozmarné léto) a večer vyrazili na hody do centra. Samozřejmě přes jistý most rovnou ke Švejkovi. Zasytit žaludek po konzervové stravě jeleními medailonky a pak se nočním Pískem vracet po nábřeží a hlasitě k tomu rozprávět.

Na téhle adrese píšu příspěvky především o hudbě, ke které jsem si našla cestu. Slouží jako záznamník nasbíraných kousků dle jednotlivých stylů.

Chystáte-li se na dovolenou do dešťové oblasti, kde dva dny před vaším odjezden je vyhlášen třetí povodňový stupeň, za žádnou cenu se nenechte odradit. I my museli odolávat nátlaku okolí, které považovalo blížící se týden za úspěšně zabitíý ještě dřív, než jsem do batohu dala první kus oblečení. Pro jistotu je třeba se vybavit programem proti trudnomyslnosti, kdyby bylo třeba.

Ukázalo se, že výlet na druhý konec republiky do kopcovité Liberce a neméně kopcovitého okolí nebyl zas tak špatný nápad. Zatímco nám rodiče každý den posílali zprávy z deštěm zalité Ostravy, my se za příjemného polojasna řítili na kole Jizerskou magistrálou. Ale hezky od začátku...

O knize Born to Run, kde vyvrácení faktů o běhání, které jsme považovaly za jasné, je obsahem téměř každé kapitoly a nejen to.

Osm z deseti běžců se zraní každý rok bez rozdílu na postavu, rychlost či délku běhu. A dokonce počet zranění vzrůstá u běžeckých bot se zavedenými pružinkami, mikročipy a jinými moderními "vynálezy".

"Každý dopad chodidla při běhu působí na jednu nohu silou rovnající se dvojnásobku těla..."

Autor knihy Christopher McDougall se nenechal odbýt ani těmi nejlepší znalci sportovního lékařství, byť nebyl až takový blázen do běhání. "Utíkáme, když máme strach, utíkáme, když jsme nadšení, utíkáme před problémy a běháme pro radost." Rozhodl se přijít na kloub, proč Tarahumarové z Mexika dokážou uštvat během jelena, Křováci z Kalahari vyčerpat antilopu, a kde se v jejich běhu bere ta lehkost a hlavně jaktože se jim zranění vyhýbají? Obecně platí, že čím více běháme, tím více zatěžujeme klouby, vazy, šlachy, chrupavku. Ale u Tarahumarů to tak neplatí, ba naopak si běh ještě užívají.

Po psychické i fyzické stránce jsme byli zrozeni k běhu. Nevěříte?

Proč jsme ale v běhu propadli na úplné dno? Tvrdí se, že Keňané mají zmutovaná svalová vlákna. Samozřejmě v tom hledejte peníze. Lidé na olympiádách se začali soustředit na hon za penězi. (Ale můžete se dočíst o výjimce, fascinujícím příběhu Emila Zátopka).

Dozvíte se spoustu zajímavých, možná těžko uvěřitelných věcí. Třeba o tom, jak si firma Nike koupila lidi a vědomě jim hezkou řádku let deformovala nohy a slibovala zázračný lék. Proč je mnohdy laciná obuv tou nejlepší a že naše noha je nepřekonatelná.

Centimetr pryže u boty nemůže zmírnit dopad a naše noha se cítí nejlépe v obnošené a námi vytvarované, zpevněné obuvi. Prot vždy měkká obuv neznamená výhru, ba naopak trochu tvrdší podrážka je daleko lepší.

Když se projdeme boso, naše noha se odnaučí návykům z bot a sama se začne bránit - klademe nohu na vnější hranu chodidla a kroutíme ji od malíčku k palci, dokud není chodidlo v rovině (pronace). Špatná pronace nastává tehdy, když dopadáme na patu, tj. je-li pod ní vycpávka (špatná podrážka).

Mně jakožto jedinci s plochou nohou více než zaujal článek o klenbě a fakt, že některé ortopedické pomůcky naše potíže zhoršují a nohu zlenivějí, ničí právě klenbu, prý nejúžasnější nosný prvek, jaký byl kdy vytvořen. Posílení klenby a jako prevence zranění je běhaní naboso v trávě.

Ale co mnozí z nás berou za samozřejmost je, že umíme běhat. Prostě se rozběhnou a běží. A v tom je ten problém. Nevíme, co děláme. (Taky nezačneme plavat jen tak, lyžovat jen tak...).

Rovná záda, kolena pokrčená a namířená dopředu, paty odrážející se dozadu,...

Vůbec se nejedná o nudnou naučnou literaturu, ale autor v knize proniká do nejvzdálenější historie, aby zodpověděl otázky lidstva, těla, běhání samotného a objasnil, pro co jsme byli stvořeni. Zároveň nás provádí zapomenutým mexickým kmenem, příběhy ultramaratonců, vědců, podivínů a závodě v kaňonech, kde se tito jedinci sešli.

A opravdu začnete mít nepřekonatelnou chuť jít běhat.

Jsme nezastavitelní, časově nároční, neustále se za něčím ženeme. Spousta věcí nám utíká skrz prsty, ale my si toho ani nevšimneme. Chci se více zastavovat.

Zjistila jsem, že školní shony ještě všechno více urychlují, ale naštěstí mnohé večery jdou proti nim jako například jeden za deště u kamaráda matematiky, byť jsme rozebírali školu, mělo to úplně jiný ráz než školní výuka taková. A teď už školní shony na malý čas skončily, ale vůbec nic se nezastavilo, ba ani nepřibrzdilo.

Po koupi narozeninového dárku pro kamaráda, jsme se opravdu přesvědčili, že dnes už můžete litr vody uvařit za minut za normálního tlaku. Všechno je to rychlejší, než bývalo a bude ještě rychlejší, než je tomu dnes. Upřímně, mě to občas děsí a nestačí mi nespat, abych stihla tolik věcí, a navíc mé tělo si mnohdy vyžaduje spánek medvěda.

S tím souvisí má právě rozečtená kniha Born to run - Zrozeni k běhu (ano, na knížky si téměř vždy udělám čas, má slabost, věčná touha):

(autor se v knize odkazuje na mou oblíbenou knihu Svět podle Garpa)

Jsem věčný zapisovatel kousků pravd, tedy spíše citátů, úryvků, vět, které člověk prohodí jen tak mimo řečí, ale mně se vryjou do paměti; tedy ne absolutních pravd, ta podle Čapka a nejen jeho a ostatních pragmatiků, neexistuje.

Nevím, kam těmito řádky mířím, ba ani nevím, kam mířím já. Znáte přeci tu nevyzpytatelnost přesných plánů a nalinkovaného diáře. Ale rozhodně se nesnažím kráčet doprázdna. Těším se na všechny ty malé věci způsobující velkou radost.

Jsou to moc hezké chvíle.

www.matyasfoto.cz

Opět jsem se po pár týdnech, zčistajasna objevila v prostorách fitcentra. Abych pravdu řekla, nejsem zrovna velkou fanynkou těchto zařízení, ale v případě nekonečné zimy či špatného počasí pokud člověk nechce splynout s gaučem, si říkám proč ne...

Většinu odradí činnosti samotné, byť je z čeho vybírat, ale mě zarazí do gauče cena zrovna, když se z něj snažím vstanout. Tentokrát mě do propoceného prostředí, zatnutých zubů a řvoucích svalnatých cvičitelek přinesla náhoda, ne vůle sama. Mamka totiž měla v nově oteřeném fitcentru rezervovanou lekci na běžících pásech, ale nemohla se uvolnit z práce, tudíž jsem si řekla, proč toho nevyužít, zkusit zase nějakou novou fitness činnost a probudit pár dávno zapomenutých polomrtvých svalů.

Při vstupu se mě hned ochotně ujaly mamčiné kamarádky a pro potěšení nás všech přítomných nás čekala lekce zdarma.

Během prvních tří minut, kdy jsem se seznamovala s oným přístrojem, za mnou pohotově přiletěla cvičitelka se slovy:"Ty jsi hubená, dej si to výš, víc do kopce a VĚTŠÍ ZÁTĚŽ". A už to začlo. Běžíte, zpočátku tak normálně na zahřátí a pak na pokyn zátěž zvyšujete, pomalu pociťujete stehna, lýtka. Funíte, sotva dýcháte a enrgická cvičitelka pořád něco pokřikuje ve stylu "jak jsme strašně dobré, ale máme přidat a pořádně se do toho zapřít". Občas se tempo mění, či styl chůze/běhu, občas se také mění povzbuzující řeči cvičitelky (ale úsměv ji stále nemizí, zato nám ostatní pomalu ano), více jak půlhodinový běh proložený i otázkami typu "co si dáme dnes na večeři".

Po běžecké více jak půlhodince sestupujeme s pásu a do rukou si bereme asi pětikilové tyče, pomocí kterých posilujeme záda, ruce, nohy, všechno... Odkládáme tyče a leháme si na podložku, kde nás nečeká odpočinek, nýbrž objevování zakrnělých svalů břišních a to s pořádnou intenzitou. Po závěrečném protažení si všichni zatleskáme, cvičitelka nám poděkuje a láká nás na příští lekci:"Dneska jsem vás šetřila, ale příště dáme pořádnou spalovačku!". Většina nás opouští fitcentrum s úsměvem a s těšením se na večeři, někdo s obavy, zdali se následující tři dny doplazí do práce.

Já osobně můžu tady tuhle činnost při pochmurném počasí nebo pro ty, kterým vyhovuje, když nad nimi někdo stojí a hecuje je, neboť by se sami k tomu nedonutili. Rozhodně mi to přijde méně otročtější než spinning, kde člověk akorát spaluje cukry, tudíž je naprosto vyčerpán, není schopen po zbytek dne nic dělat a má velká stehna.

Mým oblíbeným projížďkám na kole se to sice nevyrovná, ale jako sportovní alternativa to určitě stojí za to (a bude víc, pokud za to nebudou chtít takovou pálku - platí obecně pro všechna fitcentra) a ten pocit, kdy zlenivělé tělo samo něco vykonalo a je stále schopno dojít pěknou procházkou domů, je na tom to nejlepší.